Byla svatba!

5. february 2017 at 14:09 | Killi
A byla perfektní! Úžasná, dojemná, velkolepá, zábavná, krásná a NAŠE. Jsem mladá paní, mám další přenádherný prstýnek... Jo a nejlepšího manžela. Toho hlavně teda. :)

Naše svatba prostě předčila veškerá očekávání (a že byla velká!), takže mě teď mrzí, jak mi pomalu z hlavy prchají vzpomínky, a to se mi nelíbí, protože si chci až do konce života pamatovat každý detail, každý okamžik, každý úsměv, každé objetí, každý tanec, každou slzu, každou písničku, každý krok... Prostě všechno. Nechci se vzdát ani jedné vzpomínky na nejkrásnější den v mém životě, tak je tady zaznamenám, protože kam jinam, než sem?

Tady to všechno začalo, na jaře 2010. Tady si po mém komentáři na jeho blogu dole v zápatí zkopíroval moje ICQ číslo, aby si mě pak přidal a aby mi napsal. A já abych mu po dlouhém váhání (vážně :D) odepsala. Všechno ostatní, celých další šest let se stalo jen díky tomu. Je to neuvěřitelné. :)

Nebudu se dojímat! Ještě ne. :D

Náš svatební klip celou atmosféru zachytil naprosto dokonale.
Kvůli hudbě nejde pustit na mobilech, musíte zapnout počítač.
Ale prosím, udělejte to, stojí to za to! :)


Naplánovat svatbu pro skoro 90 lidí není vůbec žádná sranda, i když na to máte rok času. Nic jsme nepodcenili, začali jsme s plánováním a organizací hned na podzim a skončili jsme v den svatby. Nebylo to ani trochu snadné a bylo s tím moře starostí a kdybychom se měli brát znova, opravdu si zaplatíme koordinátorku. :D Potřebujete hezké místo na obřad a na hostinu, oddávajícího, catering, výborné jídlo a dort, spoustu pití, aby si každý vybral a aby rozhodně během večera nedošlo, báječnou kapelu a DJ, šikovné fotografy a kameramany, nejlepší svědky, dvě dokonale kompatibilní rodiny, spoustu skvělých kamarádů, krásné počasí, prstýnky, šaty a oblek, boty, kadeřnici, kosmetičku, nejschopnější a nejkrásnější družičky na světě, autobusovou dopravu, úžasné dekorátérky, perfektního a flegmatického řidiče zajišťujícího večerní rozvoz, voděodolnou řasenku, dost papírových kapesníčků a milion dalších věcí, které vás ani ve snu nenapadnou, ale napadnout vás před svatbou musí. A celý tenhle milion věcí, který rok organizujete, zařizujete a plánujete, se musí sejít v jeden čas na jednom místě, zapadnout do sebe jako puzzle a udělat z obyčejné soboty nejkrásnější den ve vašem životě. Můžu jen děkovat, že mám skvělého muže, skvělou rodinu a skvělé lidi kolem sebe, protože jinak by se nám to těžko povedlo. Ale povedlo se, bylo to více než dokonalé. Bylo to epické, fenomenální, stále o tom všichni mluví a mluví o tom i lidé, kteří tam nebyli, jen o tom slyšeli. Prostě se zastavil čas, puzzle se složilo a ten den už nikdy nic nepřekoná, Ten den byl NÁŠ. A už navždycky bude.



Je středa, do svatby zbývají tři dny a my večer po práci nakládáme do auta nekonečně mnoho věcí a odjíždíme z Prahy do Valmezu. Jedeme se brát. Nejlepší zjištění dne je, že na některých benzinkách dělají costa kávu, mňam. Cesta je bez konce, spousta kolon, objížděk a tak, nikdy nám to tak snad netrvalo. Ale jsme doma. Kromě nás ve středu do Valmezu už dorazili i první svatebčané - kluci z Prachatic, kteří naši svatbu pojali jako malou dovolenou. :D Jsou skvělí! Scházíme se tedy i s klukama všichni u našich doma, máma všem naleje zelňačku, táta panáky, svatba vlastně začíná už v tuhle chvíli. To jsme se začali všichni společně smát a vydrželo to až do úplného konce a odjezdu všech svatebčanů domů! Kluci odchází objevovat krásu valmezáckých hospod a barů, bohužel ve středu v deset večer už jich moc otevřeno není, ale central to jistil. :) Já jdu spát, energii budu ještě potřebovat.

Ve čtvrtek dorazí všichni na snídani, je mi s nima dobře. Máme párky, naši mají dovolenou, svítí sluníčko, sedíme na terase a svět nemá chybu. Dorazí taky moje nejlepší tchýně, Toncek s Domčou, DJ aparatura a s holkama z Made Atelier řešíme rozmístění stolů, dekorace, jmenovky, to, že nemáme bílé ubrusy, a tak. Po nekonečných bojích s prostorem a ubrusy to ale vyřešíme, opravdu se všichni vlezeme k jednomu stolu a nemusíme nikoho oddělovat. A máme zajištěné bílé ubrusy. UFF. Bude to dobré! Všechno se děje nějak rychle a děje se toho moc, máme kolem sebe ale skvělé lidi, tak je všechno vlastně docela snadné. Je to jen o tom, snažit se na nic nezapomenout, když už vám hlavou běží jen "Budu se vdávat!!!", "Pane Bože, já si ho opravdu vezmu.", "Ono se to vážně děje!!!"... a tak. :D

Je pátek, poslední den před svatbou. Od rána je pořád co dělat, třeba vyskládat na zámku v sedm ráno všechny zásoby pití, alko i nealko, a že toho pro sto lidí není málo. Odvézt umýt auta, co povezou nevěstu a ženicha, vyzvednout frgály a cukroví a zase všechno odvézt na zámek, vyzvednout dort v Holešově a - překvapivě - ho odvézt na zámek. Dort i s keramickým podtácem vážil asi deset kilo, díky Švambimu, že ho osobně z Holešova až do Hustopeč vlastníma rukama držel. A díky nejlepší Aničce za můj vysněný dort, za podporu a vůbec za všechnu pomoc. Moraváci, jestli budete shánět kontakt na někoho, kdo vám upeče dort snů a bude výborný, ozvěte se, s radostí vám dám kontakt na Aničku. Získáte k tomu prvotřídní servis, osobní přístup a novou kamarádku. Dort bude navíc z nejkvalitnějších surovin a ani vás to nebude stát milion peněz. Anička je nejlepší!
No, celý den byl v podstatě o tom, že bylo potřeba něco odvézt na zámek nebo něco nachystat na zámku. Díky všem, co nám s čímkoliv pomohli, díky morfovi a spol za nákup v tescu, díky polovině mé rodiny za to, že holkám z MADE Atelier pomohla s výzdobou zámku a s přípravou voniček, protože to fakt stálo za to. Výzdoba zámku i kostela a všechny kytky, to byla jedna velká nádhera, všem budoucím nevěstám doporučuju! :) Ráda bych vám slíbila, že tohle byla poslední reklama v celém článku, ale asi tomu tak nebude. :-)
Abychom toho v pátek neměli málo, vymyslela jsem si na páteční večer seznamovací grilovačku. Zpětně si za to chci stále nafackovat, ale bylo to prostě tak. Asi v sedm večer u našich na zahradě sešli všichni, co už byli ve Valmezu. To znamená komplet všichni hosté z Prachatic a vůbec z jihu- kamarádi i Tomova rodina a z mé strany pak všichni, kdo mohli. Šenov, kamarádi, Pražáci, a tak. Výsledkem byla perfektní party, asi padesát lidí, spousta jídla, piva a slivovice. A kytara. Měli jsme z toho radost, všichni se bavili se všemi, všichni zpívali a bylo to prostě super, spontánní, upřímné a hodně hodně veselé. Nicméně v deset večer jsem musela zakázat narazit další sud piva a další hodinu a půl jsem se snažila všechny přesvědčit, ať jdou spát, že ta svatba je zítra. :D Bylo to těžké, ale nakonec se to povedlo. Nejvíc anarchistická skupinka, která zahrnovala i mou drahou svědkyni, se ještě vydala pokračovat do města, kde se jim to natáhlo do ranních hodin, jak jsem druhý den zjistila podle uveřejněné fotky na facebooku, nakonec to ale ničemu neuškodilo. :D Takže je pátek, vlastně už sobota, jedna hodina ráno. Konečně mám čas naučit se slib. :D Za pár hodin se vdávám, začínám panikařit a poprvé brečím. Naštěstí to Tom rychle zvládá usměrňovat a já jsem ráda, že i když je to poslední noc před svatbou, spíme spolu. Dobře se mi usíná. Tak zítra. Teda dneska!


Budík mám na půl sedmou, ale budím se před šestou. V domě je ještě dalších asi deset lidí, ale všichni ještě spí. Jsem za to ráda, jdu si dát sprchu, oholit si nohy a umýt vlasy. Když jsem se sebou hotová, začínají se probouzet a vstávat i ostatní, no a pak už se všechno děje nějak hrozně rychle. Sotva si najdu něco na sebe (musí to být rozepínací, ať nemusím stříhat tričko, až budu učesaná a namalovaná) a rozloučím se s Tomem (on se bude chystat dole, zatímco já už neopustím horní patro, dokud nebudou všichni na cestě do kostela), začíná se to sbíhat. Přijede kadeřnice a okamžitě se pouští do mých vlasů, takže už nestihnu uklidit, aby to na těch fotkách nevypadalo tak, jako že se tam před chvíli probudilo milion lidí po náročnější party (půl litry s vodou všude :D) , nestihnu ani učesat psa. No tak co už. Přijíždí další dvě kadeřnice, co pomáhají s vlasy svědkyni, družičkám, maminkám, případně dalším zájemkyním. Družičky i svědkyně už jsou tu taky, taky budoucí tchýně a Kačka a už to jede. Začíná chaos a já odbourám jeden panický záchvat za druhým - z toho, že to nemám a nemůžu mít pod kontrolou. Snažím se rozdávat úkoly, myslet na sto věcí, ale nic už nemůžu ovlinit. Musím se spolehnout na to, že všichni ti nejlepší lidé, které kolem sebe mám, to zvládnou. Ale je to pro mě težké. Ne proto, že bych jim nevěřila, ale proto, že bych si to stejně radši udělala všechno sama, prostě jen pro mou jistotu, že to bude perfektní! Tak aspoň nakukuju z balkónu a všech, co za mnou nahoru přijdou, se ptám, jaké to dole je. Jestli je tam dost jídla, jestli je tam dost pití a jestli se všichni baví. Jestli si někdo na něco nestěžoval a kdo už přijel a jestli se z toho náhodou nezblízním. Protože zblázním, brzo. Vyplatilo se udělat detailní časový harmonogram dne a rozdat přesné úkoly, každý tak totiž naštěstí ví, o co se má postarat, v kolik hodin a kde má být, co má udělat, co má vyzvednout, koho má přivézt, odvézt, a tak. Vypadá to, že se to prostě všechno děje a že se to děje dobře. Tak ještě aby ne, když jsem to plánovala já. Ale stejně bych se raděši přesvědčila, že je to ok. Že táta baví hosty a nalévá slivovici, i když vím, že by se radši ještě na chvilku někde zavřel se svým dojetím z toho, že se mu vdává jeho nejstarší holčička. Že to má máma pod kontrolou a bude skvělá jako vždycky a stihne se připravit, i když musí připravit i mě. Připravit na všechno, rychle i na to, co za těch 25 let nestihla, i když nic takového asi není, ale co kdyby, no a namalovat mě. Že ségra nepanikaří a stíhá zařizovat všechny úkoly, co na ní narychlo štěkám a musí být HNED vyřešené, má toho moc, ale aspoň se nemá čas dojímat a brečet, navíc nikdo kromě mě a ní by to zařídit nedokázal, tak se nedá nic dělat. Že brácha a Toncek vyzvedli ty kytky, aha, tak vyzvedli, už jsou tady, to je dobře, jsou hezké, tak jo, ne, nechci je vidět, dejte je do sklepa, ať nezvadnou. Že Tom nepanikaří a neodejde a nenechá mě v tom samotnou, že mu někdo dá nějaký úkol, aby se zabavil, že na něho kluci budou hodní a podpoří ho, a vůbec, že tam už kluci jsou a že jim není moc špatně. Prostor pro milion dalších že.
Přijíždí fotografové, kameraman. Ahoj, já jsem nevěsta. Jo, klidně si ty šaty vemte a nafoťte je venku, jen mi je včas vraťte. Asi se zblázním. Ne Baru, neumím uvázat uzel na kravatě, ale řekni bráchovi, nebo Tomovi, nebo Tonckovi, prosím, víš jak vypadají, dobře, díky, bude to dobrý, žejo. Coudy má vodítko na botníku a dejte prosím do kufru ten kávovar, díky. Telefon, že do koláčů na zámku vlezli mravenci - chce se mi omdlít. Mamka to prostě nějak zachrání, rozdá pokyny, něco se ofouká, do některých krabic nevlezli, něco se holt vyhodí, ale máme toho dost, tak to nebude vadit. Že. ŽE? Potřebuju chvilku uklidňovat. :D


Jsem učesaná a namalovaná, nahoru přichází Tom a mí i jeho rodiče, dostaneme požehnání, nechceme u toho mít všechny lidi. Je to dobře, protože jak se do teď všichni snažili nebrečet, tak teď řveme jak želvy. Je to krásná chvilka, ale musíme to urychlit, protože by nikdo nepřestal brečet. Máme ty nejlepší rodiče na světě.

Všichni jsou učesaní a namalovaní, je čas na moje šaty. Ségra, svědkyně a budoucí tchýně, to je, zdá se, tým snů, co se oblékání týče. :) Chvilku to zabere, než se všechno pozapíná a zašněruje. Sedí mi. Začíná být všechno v pořádku. Ono se to stihne. Poslední objetí s každým, koho kolem sebe mám. Autobus přijel, kněz je na místě. Stane se to. Vezmeme se. Všichni svatebčané autobusem odjíždí do Hustopeč, Tom s maminkou autem taky. Doma zůstanu jen já a naši. A Vojta, který vypadá prostě skvěle a lepšího řidiče bych si nemohla přát. Ještě se navoním a dám si k tobě telefon, mami, jen pro jistotu. Dolů ze schodů, cvakají foťáky, snažím se nezakopnout a naučit se v těch šatech chodit. Jsem dole, můžeme do auta. Ne, ještě ne, nemám bolerko, tati prosím, je nahoře na ramínku, takové bílé, teňoučké. Jo, to je ono, super, děkuju. Tak jedeme. Pane Bože, ono svítí sluníčko, kdy se to stalo, to je nádhera. Třeba nebude pršet. Tak můžeme jet. A jedeme. Jedeme na svatbu. Já se vdávám!!!



Když vyjíždíme z Valmezu, Vojta troubí. Opouším Valmez, až se vrátím zpátky, budu vdaná, budu mít manžela, už nebudu ani trochu malá, asi. Zapomenu, že jsem chtěla v autě udělat selfie s našima. Zapomenu na všechno. Přeříkávám si slib, ten by bylo dobré nezapomenout. Jsme na místě.



Stojím za rohem kostela, tak, aby mě nikdo neviděl. Svatebčané jsou před kostelem, taky oddávající to stihl, jsou tam ministranti, jsou tam všichni. Táta pro mě přijde, až bude čistý vzduch. Snažím se zhlubkoka dýchat a uklidnit se, tak se budu vdávat, noacoooo. :) A pak přijde ona, moje nejkrásnější svědkyně. Je prostě nádherná, v těch šatech a tak, přirozená a... Nádherná. Naskočí mi husí kůže z toho, jak je dojatá, Citím to a je to jeden z těch magických okamžiků, které dech berou. Stojíme tam spolu, mám na sobě svatební šaty a ona mi jde za svědka. To je něco, o čem od mala sní a mluví snad všechny nejlepší kamarádky. Známe se dvacet let a plní se jedna z těch našich holčičích představ. Ale nesmíme brečet, tak jen rychlé objetí a rychle to zahnat a zjistit, že nemám nic půjčeného, tak si rychle sundává prstýnek, s velikým kamenem, ladil jí k šatům, mně sice moc neladí ale to je teď úplně jedno, taky z jejího prstu nejde moc sundat, ale to se nasliní a je to hned. :D Proto ji miluju, proto mi šla za svědka zrovna ona, proto je už tolik let tou nejlepší. Bez ní bych nebyla kým jsem, nikdy a ani teď. Jsme blondýna a brunetka, šmudla a budla, jsme NKS. Díky Bohu, že je tady dneska se mnou. Jako bychom včera byly malé holčičky, co chodily do pekárny pro pendrek, modrý a červený, jeden za dvě koruny, prodavačky nás znaly jménem a svět neměl chybu. A najednou jsme vyrostly, tohle je svatba, jedna z nás se vdává. Jak to tak rychle uteklo, tyvole, od srdce, vůbec nevím. Chce se mi brečet, zase. Ale už musí jít, první vchází oddávající a ministranti, a všichni svatebčané. Klavír hraje I don't wanna miss a thing (díky Kačko!). Pak jde moje máma s mým budoucím tchánem, za nimi naši svědci a Tom se svou maminkou. A pak je klid. To už před kostelem čekám já s tátou a družičkama, ty jsou taky prostě TAK nádherné a Míša je má krásně seřazené, všechno je pod kontrolou a já se za chvilku prostě vdám, fakt jo. Posloucháme, a už je to tady, začíná moje písnička. Thousand years, pro někoho asi kýč jak bič, ale pro mě jediná možná písnička pro příchod, už roky vysněná a nejdokonalejší, pro tuhle chvíli ta jediná a ideální. Díky Kači, že jsi mi splnila sen. Děkuju. Začíná předehra, družičky vcházejí. Nejdřív čtyři malé družičky ve dvojičkách, pak čtyři velké družičky s kluky v páru. Dáme jim chvíli náskok, pevně se chytnu táty, a jdeme. Je to nádherný okamžik, na začátku uličky ještě trošku natahuju, ale pak už cítim jen klid, strašné štěstí, usmívám se na ty lidi, držím se táty, trošku si šlapu na šaty, protože v těch botách je to děs, ale jdu, jistým krokem, narovnaná. Jdu za ním, jdu si pro své nekonečno, napořád a dokud nás smrt nerozdělí. Chci to. Chci ho a nikoho jiného a jsem si tím jistá jako nikdy ničím, bez něj nic nemá smysl a bez něj nevidím žádnou budoucnost. Nenapadá mě jediný důvod, proč ne. Miluju ho. Bereme se z lásky. Každý tohle nemá, je to dar.


Dojdeme na konec uličky, táta mi dá pusu a já se zařadím po boku Toma. Za pár minut to bude můj manžel. Otáčím se, maminka pláče, tak se na ni usměju a ona mi to vrátí. Je to dobrý, mami. Jsem už velká a tohle zvládnu, tak se o mě neboj. Dobře jsi mě na celý tenhle velký život připravila. Vlastně úplně nejlíp, snad budu jednou taky tak báječná máma. A pořád budu tvoje holčička, nikdy o mě nemůžeš přijít.
Obřad je nádherný, od začátku až do konce, zeptejte se kohokoliv, kdo tam byl, všichni vám to dojatě potvrdí! :)) Celý byl doprovázen písničkami dětského sboru Broučci, sešlo se jich na naši svatbu skoro šedesát, jsou skvělí. A nás oddávající je nejlepší, takže nebylo co řešit. Chvilkami jsem se slzám neubránila, když totiž sedíte vepředu, otočíte se a vidíte všechny ty lidi, rodiče, sourozence, celou rodinu a kamarády, dvě třetiny z nich mají slzy v očích a celým tím malým kostelem se nese žalm "Ať nám Hospodin žehná po všechny dny našeho života" šedesátičlenného sboru, člověk to dojetí tak nějak nezastaví. :) První čtení brácha, druhé čtení ségra. Jsem na ně tak pyšná, jsou tak krásní a hlavně moji. Měli jsme perfektní dětství, máme se rádi a rozumíme si jako nikdo. Máme dokonalý interní humor na nejvyšší možné úrovni a i když se někdy nevidíme sto let, prostě víme, že se máme. A dneska se na mě usmívají a vidím, jak moc se jim chce brečet a jak jim hlavou běží samé NAŠE vzpomínky a jak nechápou, kdy se to stalo, že jsme vyrostli. Všichni tři.
Slib i předávání prstýnků jsem zvládla a pevným hlasem a šťastným úsměvem, jsem na sebe za to fakt hrdá. Když obřad skončil, podepsali jsme papíry (novým jménem, uaaaa!) a špalírem vyšli ven. No, a pak už začal čas běžet šíleně zrychleně a zbytek dne měl cca 5 minut. :)





Tradice se musí dodržovat, takže na nás holky z Prachatic hází rýži. Holubice jsem zamítla, ale díky Páji a Dominikovi za realizaci mamčina nápadu- nafouknout heliem milion balónků a pustit do vzduchu ty. Gratulace od všech svatebčanů venku před kostelem nemají konce. Je krásně, svítí sluníčko, všichni mě objímají, líbají a pláčou. A já pláču. A směju se. Obojí dohromady, plná lásky a štěstí. U zámku nás vítá šéf cateringu, což je největší borec a zařídí, abychom nepřišli o žádnou tradici - tak pijeme panáky, uklízíme rozbité talíře a manžel dokonce (:D) úspěšně rozsekne špalek (a trvalo to asi jen deset minut.. :D). Zámek je nádherně vyzdobený, když všichni hosté zaplní sál, kde jsme se rozhodli mít hostinu, na chvilku maličko pochybuju nad nápadem nerozdělovat se do dvou místností a nacpat všechny co nejblíž k nám, protože se to teď jeví jako maličko diskomfortní... :D Ale na tu chvilku to všichni vydrží.. a vydrželi. :) Tátové mají proslovy, jsou dojemné i vtipné zároveň, takže zase trošku brečím a zároveň se směju a vlastně tenhle "dojatě šťastný" stav nakonec vystihuje celý ten den a pořád je to hlavně "ten" pocit, který mám, když se ke svatbě vrátím ve vzpomínkách, u fotek, u videí, u vyprávění nebo jen tak, ve své hlavě. :) A že se k ní vracím často a snad ani není den, kdy bych si nevzpomněla. Ať to nevyprchá... :)




Tak dál. Proslov má i Tom, vítá hosty, děkuje jim a nabádá je, aby s ním dnes oslavili jeho největší životní výhru. To je prý život se mnou, haha. O:-) Jsem na něj pyšná. Pak už se krmíme polívkou, oběd je moc dobrý, ale stejně dokážu sníst jen pár soust, nedokážu své tělo dost uklidnit na to, aby se dokázalo najíst. Já, která jím tak ráda! Stav největší excitace. Po státnicích jsem byla schopná najíst se až večer, po svatbě asi až po dvou dnech. :) Po obědě se všichni rozptýlí do zámeckých prostor, sedí se na nádvoří, v podloubí, sladký bar všichni berou útokem. Krájíme dort, který nemá chybu, každé patro je dokonalé a všichni ho chválí. Je to maličkost, ale mám z toho radost. :) Na hodinu a půl se zmizíme fotit do zámeckého parku a taky do horních pater zámku, kde prostory nejsou ještě opravené a vzniknou tam fotky, o kterých jsem snila spoustu měsíců. :) Doráží kapela, svědkové berou organizaci do svých rukou poté, co se nás přijdou zeptat, jestli může být kapela venku na a my to necháváme zcela na nich. Zvládli to na jedničku! Na nás se podepisuje únava, hlavně teda ta psychická, odmítáme dělat nějaká další zodpovědná rozhodnutí. :D Z ochozů házím kytku, kterou chytá ségra, jak jinak. :D Tátovi se z toho orosí čelo. :D A je čas na první tanec. Tancujeme venku, je krásný den, teplý podvečer, asi šest hodin. Jsme uvolnění a šťastní, hraje naše písnička. Usmíváme se, líbáme se, šlapeme na moje šaty. Štěstí všude kolem. Kapela je perfektní, po našem sólo tanci hned rozjíždí další písničky a my tančíme, s rodiči, se sourozenci, se svědky, s kamarády, a pak už všichni se všema.


Ta pravá pro náš první tanec!




Kapela je skvělá a nechat ji hrát venku byl ten nejepší nápad. Rozhodně doporučujeme, jsou to Kanci paní Nadlesní z Brna! Hrají jednu pecku za druhou a tančí všichni. Tančí babička, rodiče, tančí všichni Prachatičáci, které jsem za šest let v životě tančit neviděla!!! :D Že tančí celá Morava je snad naprosto jasné. :D Než odstartuje raut, vezmou si slovo ještě naši svědci, oba mají krásné proslovy. Veřejnost se dozvídá věci, který by nemusela vědět, díky NKS. :D Naštěstí jen v heslech, které chápe pár vyvolených lidí, které spočítáte na prstech. :D Trošku se to "zvrtne" a o slovo se příhlásí brácha. Tak jako je děda a táta dobrý řečník, brácha očividně zdědil stejný talent, mluví krásně, upřímně a zase a zase mě dojímá. A já ho objímám, ale ještě není konec, protože se o slovo přihlásí i ségra a mluví stejně hezky. Je to mým údělem, být celý ten den šťatně dojatá, nedá se nic dělat. :D Pak už se tam objímáme všichni, já, brácha, ségra, naši, NKS... Moje oblíbená chvilka.




A pak už kuchař konečně spustí raut, který je samožejmě bez chyby. Je tam všechno, všechno je prý neuvěřitelně dobré - chválí to i lidé, co se v jídle vyznají, tak to je čest, a nekecám! :D Opět zvládám jen pár soust, tělo prostě není na jídlo připravené. Raut vydrží celý večer, hurá, jídla není málo, to nám taky vyšlo. :D Kapela hraje pořád a pořád všichni tančí, v přestávkách zase hraje Dj, což je náš Toncek, takže výsledkem je, že neustále hraje hudba, jedna písnička je větší pecka a víc srdečnější záležitost než druhá, a pořád se musí tančit. To už se nezmění, asi do tří do rána. :) Snažím se tančit se všema, s Tomem, s rodinou, s kamarády. Hrozně mě baví, že se všichni baví! Je to jedna velká a veselá letní party, co spojuje lidi ze všech koutů republiky. Čas běží, najednou jsou dvě ráno. Na chvilku si s Tomem sedneme, že se napijeme a odpočineme si. Po 5 minutách ale zjišťujeme, že už prostě nedokážeme vstát. :D Jsme vyřízení a dolehlo to na nás prostě najednou. Hraje nějaká dobrá písnička, moc chci jít zpátky skákat a tančit a zpívat, ale už nemůžu. Prostě nemůžu. Povídáme si se všemi, co tam ještě zbyli... Pořád je to dost lidí! :D A ve tři se necháváme odvézt do penzionu, kde máme zamluvenou noc. Opět velké díky svědkům, ségře a všem zodpovědným, co zůstali, pozamykali zámecké prostory a ve čtyři ráno odjeli objednaným autobusem do Valmezu! :))







V penzionu jsme měli krásně připravený pokoj, okvětní lístky růží všude, vyhlazená láhev sektu... Škoda, že už to nedokážeme ocenit. :D Dáme si sprchu, zalezeme do postele, ale spát nemůžeme. Hodně si povídáme, hodně se tulíme, děláme si postelové selfíčko. :D Jsme šťastní a jako ve snu. Nemůžeme tomu všemu uvěřit. Že s to stalo a že to bylo tak krásné. Tudum, tudum, tudum... :P

Jsme manželé! Jsem jeho a on je můj. A ne jen teď a tady, ale i zítra a tam, pořád a všude. A vždycky. Na celý život. Děkuju a miluju!!! <3






Tenhle článek vznikal 8 měsíců. Začala jsem ještě v červnu, chvíli pos vatbě, plná čerstvých dojmů. V létě pak samořejmě nebyl čas, hodně jsme cestovali, bavili se a užívali si. Kousek jsem pak napsala v září, další část v listopadu a končím teď, na začátku února. Prolíná se v něm tak mnoho různých rozpoložení, je tam ta červnová čerstvost i pohled z osmiměsíčního odstupu, který teď mám. Celý pocit se však nemění. 4. červen 2016 byl nejkrásnějším dnem v mém životě, byl to den plný štěstí a lásky. A myslím tak plný, že kdo tam byl a na chvilku se zastavil, mohl tu lásku vidět a cítit, mohl se tím štěstím nechat obklopit. Všechno to bylo tak přirozené. A hmatatelné. A opravdové. Stále je těžké tomu uvěřit, že se mi to nezdálo, že se to stalo a že se to stále děje, že miluju svého muže, svůj život. Že si žiju svůj sen a je plný lidí, které mám ráda. Dělám věci, co mě baví. A sdílím to s člověkem, kterého miluju víc než sebe.

Manžel mi k tomu psaní dneska tématicky pustil vypsanou fixu - zrovna oni totiž na majálese v roce 2010 hráli, když jsme si dali první pusu. :)) Nebylo snadný to dopsat, už to není jako dřív, už se do toho neponořím tak snad jako na gymplu. Už jsem z toho vyrostla. Nejsem jiná, ale přesto nejsem stejná. Jsem moc šťastná a snažím se být za to moc vděčná. Každý den, každé ráno a každý večer. Nebrat to jako samozřejmost, protože je to všechno, jen ne samožejmé.
Blog 24. ledna oslavil své desáté narozeniny. Žasnu nad tím číslem, i když byl rok 2016 první rokem v historii, kdy jsem nezveřejnila jediný článek. Lepší už to nebude. Tento článek jsem moc chtěla napsat, protože vedle fotek a videí je tohle další form uchovávání vzpomínek. A já jich chci uchovat tolik! Co nejvíc můžu. Umím si představit pár životních situací, které si možná zapsání zaslouží a které na nás tam v budoucnosti doufám čekají. Ale může trvat ještě pár let, než přijde jejich čas. Neříkám tedy "nikdy", ale teď dost možná přijdou další roky, kdy bude Killinka spát. Ale bude to hodně spokojený a hodně zasloužený spánek. Killinka mi změnila život, což je asi to úplně největší klišíe které se v tomhle článku objevilo (a že jich není málo! :D), ale zároveň je tak jednoduše pravdivé. Byl to jenom blog, místo, kam se vypsat z pocitů, kam zaznamenat vzpomínky, kde si stěžovat a sdílet radost. Byl to jenom obyčejný blog a přesto, kdyby nebyl, Anděl by mě nenašel. Mrazí mě při té představě.

Tak díky všem, kdo jste to tu kdy četli. Někdy to nebylo vůbec snadné, máte můj největší respekt. :)) Mám se moc dobře, mám muže, který mě miluje, už pár měsíců bydlíme v našem krásném novém bytě, kam se každý den po práci, která mě pořád moc baí, strašně ráda vracím! Všude kolem jsou parky, rybníky, a přitom do centra pořád kousek. Hypotéku budeme splácet asi třicet let - už mě to neděsí. :) Coudy je tu moc spokojený, Toma má snad radši než mě :D a každý den je jeho skoro desetiletý čumák šedivější. Je nám tu hezky. Je to domov ve své absolutní podstatě. :)

Svého muže miluju stále víc. Vím, že jsem si vždycky myslela, že víc už to nejde, snad každý článek o tom byl. Smiřuju se s tím, že ta láska může stále růst. Miluju tak moc, že to bolí, že mě to ochromuje, že mě to někdy tak pohltí, že nemůžu dýchat. Přesto je to ale ten pocit, který k životu potřebuju a bez kterého si svůj život nechci představovat. Miluju svého muže, každý můj den začíná a končí s ním. A s tím pocitem nekonečné lásky.

Mějte se krásně a buďte vděční! Já se moc snažím.

šťastná, zamilovaná a vdaná

Killi


P. S. Jestli vám chybím, nejsdílnější jsem teď asi na instagramu. :)
P. P. S.: Ženichovy pocity čerstvě po svatbě jsou také zaznamenány, tady. :) Ale opatrně, aby ten průdký nárust návštěvnosti andělskej blog snesl! :D
P. P. P. S.: Jestli vám chybí stará dobrá Killinka, poproste ségru, ať vám dá odkaz na svůj tajný blog. Je to totiž úplně přesně takové, jako když Killinka chodila na gympl a psala blog. :) Někdy mě to trochu dojímá! :D

Děkuju. <3

Jo a! Autorem fotek je Jan Vlček a Martin Krba. :)
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 *TvéMladšíJá* *TvéMladšíJá* | 5. february 2017 at 16:48 | React

Tak na tenhle článek jsem čekala od první minutu, která se přehoupla z 4. na 5. června :) A... jsem ráda, že jsem tolik čekala na něco takového! <3

2 The eternal sattva The eternal sattva | Web | 27. february 2017 at 19:53 | React

Strašně strašně moc gratuluju! Vubec jsem při čtení nebrečela jak želva a nepustila si thousand years :D Cely den jsem dneska měla strašně divnou náladu a chtěla si pustit nějaký strašně odporný romantický film :D a žádný jsem nevybrala, všechny jsem zavrhla :D a pak si přečtu tohle a vydalo to za všechny romanťárny z čsfd :D

Jen mě trošku mrzí že to video nejde spustit :-/

3 Killi Killi | Web | 6. march 2017 at 14:48 | React

[2]: Tak nevím, z čeho jsem víc v šoku - z toho, že to tady ještě někdo čte nebo z toho, že žiješ??? :D Uaa, jak se máš?! :) Já nevím, to už jsi třetí člověk, co mi říká, že u toho brečel, co blbnete? Spíš bych čekala, že někoho z té bezedné sladkosti začnou bolet zuby. :D
A nejde spustit ani na notebooku/pc? Ono to nejde na mobilech a tabletech kvůli autorským právům k hudbě a prý se s tím nedá nic dělat.. No, nicméně, právě jsem zjistila, že to máme nahrané i někde, kde by to měly zvládnout mobilní zařízení. :D Tak tadyyy: https://vid.me/oSxd#3s :)

4 The eternal sattva The eternal sattva | Web | 7. march 2017 at 0:21 | React

[3]:Video je bomba! :) A když jste tam natočení v tom interiéru těch polorozpadlých místností, tak to je totálně epické :) Fotky z tama musely být nádherné, už jen na těch záběrech z kamery vypadáš jak největší modelka!!! :)

Já jsem sem zabloudila úplně náhodou, když jsem na nostalgické vlně koumala své staré články a komentáře a proklikala jsem se až k tobě :) A taky mě překvapil "živý" (aktuální) článek :D

Mám se dobře :D Po téměř 4 letech jsem se vrátila zpátky v čase :-D Skončil vztah s Liborem na jehož začátku jsem vlastně blog přestala psát. A tak jsem teď single a tak nějak jsme zase teď a tady, já a K. :-D Zase tam, kde jsme byli (o čemž byl vlastně z většiny celý můj blog :D) ... jen jsme trochu jiní, trochu starší, a čím jsme starší, tím větší jsme romantici...

Takže jako jsi mi tam před těmi roky psala (nejen) ty, že nechápeš proč spolu nejsme, že jsme si souzeni :D tak teď už mi to říkají absolutně všichni :D Že je to tak a prostě patříme k sobě :D Jenže se toho oba tak nějak bojíme... navíc on už nebydlí v Brně, ale vrátil se na slovensko... Ale co může o zamilovaném chlapovi vypovědět víc než smska v 1 ráno "ale do riti, Danča, chýbáš mi... bez těba je to tu celé na prd" :D

Přemýšlela jsem, že taky napíšu nějaký článek, ale už se k tomu nějak nedokážu dokopat :)

Tak Vám dvěma přeju aby Váš společný život byl tak strašně úžasný jako ta svatba!!! :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.