Budemezebra!

25. october 2015 at 21:48 | Killi
Je to už více než půl roku od posledního příspěvku a je tak nějak zřejmé, že už to tady teď nebudu potřebovat. Nějakou dobu, tak čtyři až pět let, kdy počítám, že budu na mateřské a začne mi z toho hrabat. :)) Na tu dobu si tohle místo zaslouží nějaký hezčí a výmluvnější poslední příspěvek. A ne že by nebylo o čem psát.



Za těch šest měsíců se stalo nekonečně mnoho věcí. Všechno asi odstartovalo tím, že jsem v polovině května dokázala úspěšně a včas odevzdat diplomovou práci, nutno říct, že na konci toho chaotického kolotoče už mnou hodně nenáviděnou a proklínanou. I tak jsem ji ale 3. června úspěšně obhájila za jedna a ve stejný den i odstátnicovala ze čtyř okruhů - farmakochemie a farmakologie, lékové formy, inženýrství chemicko-farmaceutických výrob a organická technologie. Zní to hustě, žejo. :D Ono to asi i husté bylo, jenže ze všech těch okruhů jsem kdysi dělala zkoušku, tak mi to učení nepřišlo až tak brutální, a komise na nás byla TAK strašně hodná, že musím říct, že ty státnice vlastně byly lehké ve srovnání s tou pětiletou tvrdou dřinou, aby se k nim člověk dostal. Tak jsem odstátnicovala za dva, neskutečně se mi ulevilo, zůstala jsem ve škole až do pozdního odpoledne jako podpora spolužáků, co neměli to štěstí a nešli na řadu hned ráno, s Tomem jsme večer zašli na burger do naší oblíbené La Maler, do půlnoci jsme doma balili kufr a ráno vyrazili na letiště. Začala nám dovolená, na kterou do konce života nezapomenu. :)

Další čtyři dny jsme si užívali neskutečně krásný horký Řím, úžasnou zmrzlinu, pizzu, těstoviny, Vatikán, prázdniny, sami sebe, a tak. :) Ze všech měst, kde jsem zatím byla, je Řím rozhodně nej. Nejkrásnější, nejpůsobivější. Fakt šíleně ohromující a dokonalý. Nutně se tam musíme vrátit, ideálně na jaře nebo na podzim, až tam nebude ve dne i v noci přes 30 stupňů. :))
Po čtyřech dnech v Římě jsme se letecky přesunuli na Sardinii, kde jsme strávili další tři dny. Konečně moře! Zbytek pobytu jsme si užívali koupání v moři a cestování na skútru po ostrově, na pláži jsme si přivodili popáleniny desátého stupně a já jsem do konce života ponaučená, že na opalovacím krému se rozhodně nevyplatí šetřit. Zpětně je to docela zábavná historka, ale fakt jsme trpěli. :D Nezapomenu na několikakilometrovou zátoku, ve které se jakoby nic procházely tisíce plameňáků, prostě jen tak, čau, my tady bydlíme. :D

Na předposlední večer Tom naplánoval piknik. Teď si prosím zkuste představit tu úžasnou romantiku: útes, svíčky, víno, spousta dobrého jídla, západ slunce, výhled na maják, zvuk vln, co narážejí na skálu a nikde nikdo, jen my dva. Rozhodně nejkrásnější, nejzamilovanější a nejpohádkovější večer v mém životě. Pod záminkou, že je mu zima a jde si pro mikinu, se vzdálil k zaparkovanému skútru, a když se vrátil, jen jsme tak stáli, tulili se k sobě a koukali na tu krásu. To místo bylo prostě kouzelné. Najednou mě objal. A pak si kleknul na zem, vytáhnul krabičku a otevřel ji. A zeptal se, jestli si ho vezmu.


Víte, teď když o tom píšu, tak mám slzy v očích, ale pravdou je, že v tu chvíli jsem navzdory všem očekáváním nebrečela a on se mi za to bude smát do konce života. Pěkně děkuju. :)) Většinou brečím kvůli každé blbosti, ale v tu chvíli jsem prostě byla tak hrozně šťastná, spokojená, zamilovaná a nadšená, že žádné slzy nepřišly. Nevím, jestli to byla nějaká nirvána nebo prostě jen šok, ale myslím, že tak půl hodiny jsem prostě jen seděla, zírala na prsteníček pravé ruky a opakovala, že je nádherný a že tomu nemůžu uvěřit. Pak jsme se shodli, že ho mám na špatné ruce, takže jsem ho konečně přesunula na tu levou, kam patří. :D A kde je do teď a bude tam už napořád. Samozřejmě, že jsem řekla ANO! :D Zbytek večera jsem se jen kochala tím, jak to zní, když říká, že jsem jeho snoubenka, opakováním toho, že se budeme brát. Do noci jsme řešili, co všechno musíme zařídit a jaká to bude skvělá svatba. A u toho jsme tak nějak usnuli. :)


A mimochodem… ano, je to diamant. :D A je to ten nejkrásnější prstýnek, jaký jste kdy viděli. O takovém každá holka sní.
A ano, bojím se strašně, že ho ztratím. :)


Celý tenhle náš italský týden byl parádní, strašně moc zasloužený a moc jsem si ho užila, což byl můj jediný úkol toho týdne, protože můj skvělý muž všechno zařídil, obstaral, objednal, operativně vyřešil, a tak. Aby to neměl ani trochu snadné, zkomplikovala jsem mu to tím, že jsem ztratila telefon, ale Tom to samozřejmě vyřešil a jen díky němu a hodné italské sousedce byl Sony za pár hodin zpátky v mé kabelce, takže mi z toho ani nebylo pořádně smutno a nezkazilo nám to náladu... :D Jsem prostě miláček. :P

Po návratu do ČR nás čekala realita, až tak krutá pro mě ale nebyla. Vrátila jsem se sice k brigádě v pojišťovně, ale taky jsem byla doma a v Šenově a neustále jsme slavili můj titul, což mě moc bavilo, nikomu jsem nemohla říct, že jsem zasnoubená, což mě naopak dost týralo a musela jsem schovávat prstýnek do krabičky, aby to nikdo nepoznal, protože jsme to chtěli našim a babičkám oznámit s Tomem společně. Takže jsem se pochlubila jen NKS a sestřičce, protože neříct to nikomu, to by mě zcela jistě zabilo. :) Měla jsem promoci, kde jsem měla nejkratší šaty ze všech holek a kde jsme to oznámili mým i Tomovým rodičům, ej kej ej Tom požádal tátu o mou ruku. :) Bylo to krásné a všichni z nás mají radost a moc je to nepřekvapilo, no. :D O víkendu jsme to oznámili babičkám a dědečkům a konečně jsme se tím mohli začít chlubit i všem okolo. To mě pořád baví. A ukazování prstýnku. A sdělování termínu svatby. A tak. :D

Během července jsem rozeslala svůj životopis, vyzkoušela jsem si pár pohovorů a první srpnový týden jsem získala práci, kterou jsem moc chtěla. Když jsem se nakonec rozhodovala, jakým směrem se dát, jestli půjdu do laboratoře nebo do kanceláře, vybrala jsem kancelář a zatím toho nelituju. Jsem ve velké společnosti, nedojíždím vůbec daleko, pracuju ve svém vystudovaném oboru - léčiva - a nástupní plat byl o dost výš, než na jaký jsem jako čerstvý absolvent pomýšlela. A nepracuju na směny. Má to budoucnost, mám kam růst, mám co budovat. A je to výzva. Těším se na to. Zrovna mám za sebou první dva měsíce a rozhodnutí nelituju.

Máme teď období plné příjemných starostí, kromě těch souvisejících se svatbou je to i zařizování bydlení. Jo, to ještě nevíte. Tak když se vrátíte v čase cca do března, docela spontánně - přes víkend - jsme si vybrali a zamluvili byt v projektu, který se zrovna začínal stavět v lokalitě, kterou dobře známe a bylo takovým našim snem bydlet zrovna tam. Prostě jsme se rozhodli, že spolu asi nějakou dobu budeme, že spolu chceme bydlet sami a že už nás nebaví platit nájem a chceme být ve svém. Rodiče nám to posvětili, takže jsme začali shánět hypotéku, pro kterou zrovna byly extrémně výhodné podmínky, a za pomoci našeho skvělého kamaráda finančního poradce se nám ji podařilo podepsat opravdu supr výhodně. A je to. "Skvělé" je, že projekt se teprve realizuje, takže si vybíráme podlahy, obklady, dveře, vybavení koupelny, a tak. V uvozovkách je to proto, že je to pro mě neskutečné utrpení, protože JAK si mám vybírat koupelnu, když to ještě nestojí, když jsem tam ještě nestála, když vůbec nevím, jak to bude vypadat, když si to podle těch plánků nepředstavím!!! :D Užili jsme si pár návštěv v Siku, v prodejně podlah, v prodejně dveří, a znovu v Siku a prodejně dveří a v Ikei.. :D A přes to, že se nám to prodejci snažili znepříjemnit, jak jen to šlo ("A máte sjednanou schůzku??" - při každé návštěvě Sika!!! :D ), tak hlavně díky Tomovi už máme všechno naplánováno, už jen zaplatit ty nekonečné faktury za klientské změny, protože to byste nevěřili, kolik stojí přidání jedné zásuvky nebo změna barvy oken. :D Tom samozřejmě řešil všechno důležité a já detaily jako "Tahle klika není příjemná do ruky." a tak. :D
Nejlepší zprávou v této kategorii je fakt, že nám posunuli kolaudaci a i když podle původních plánů bylo stěhování na programu až v září, teď to vypadá, že už bychom v květnu/červnu mohli bydlet! To byste nevěřili, jak strašně se na to člověk těší (jak budeme mít ledničku jen pro sebe a jak tam budu chodit nahá :D) a jak se mu v současném bytě už nechce nic dělat. :D
Zrovna včera jsme využili krásné podzimní počasí k procházce a nekonečnému okounění u naší stavby, protože lokalitu od té současné až tak moc nezměníme, je to asi o dvacet minut pěší chůze dál. Už máme okna a zrovna to naše bylo otevřené! A velký balkon! Těšení se zvedlo o dalších sto procent, začíná to být nevydržitelné. :D

Termín stěhování nás potěšil taky hlavně proto, že bychom se po svatbě už mohli vracet do toho NAŠEHO. Termín svatby je 4. 6. 2016, tak na nás myslete. :) Protože máme spoustu lidí, které na svatbě moc chceme mít, bude to velká událost. VELKÁ. A na Moravě. Proto nenecháváme nic náhodě a zařizování je v plném proudu. Už máme místo, kapelu, fotografa, kameramana, oddávajícího, koordinátorku, seznam hostů... Já mám za sebou první zkoušku šatů, která byla parádní a moc jsme si to díky zúčastněným dámám a dvěma lahvím bohemky užila! :D A hlavně máme velikou převelikou podporu našich rodičů, rodiny a kamarádů. Snad u nikoho jsme se nesetkali s tím, že by z tohoto našeho kroku vpřed neměl radost, všichni nás podporují, a je to skvělý pocit - že vás mají rádi, že vám to moc přejou a že se těší, protože to bude party roku! :D

Z okruhu všech našich kamarádů jsme první, co do toho praští, a jsme na tohle prvenství docela dost pyšní. :D
Ne, vážně je báječné, že se z té události všichni radují s vámi a nikdo vás od toho nezrazuje. Že mám já plnou podporu ze strany rodiny a kamarádů, o tom jsem nepochybovala, Toma mají všichni strašně moc rádi a všichni ví, jaké mám neskutečné štěstí, že si mě bere... :D Ale že z toho mají upřímnou radost prachatičtí kluci... Já jsem samozřejmě vždycky cítila, že mě mají rádi, to vůbec nechci zpochybňovat! :D Ale je to nádherný pocit, když vám kamárad mezi čtyřma očima řekne, že vám to moc přeje a že je skvělé, že Tom našel zrovna mě, že má velké štěstí. Nebo že k nim patřím, že mě všichni mají moc rádi a že má strašnou radost, že do toho s Tomem jdu. A tak, bylo prostě moc krásné, jaké to vyvolalo hezké a upřímné emoce. A že se kluci nestydí za mnou přijít, obejmout mě a říct mi něco takového. Moc mi na nich záleží, beru je pomalu jako druhou rodinu a jen mě pořád a pořád utvrzují v tom, že je ten život, který s Tomem mám a žiju, je ten vysněný, správný, smysluplný, naplněný... Krásný. :)

Tak si to shrneme - mám se nádherně. Mám pocit, že to těch posledních pět let byla docela dřina. Odejít do Prahy, stíhat školu i práci a ještě mít i nějaký osobní život, to nebylo vždycky úplně snadné. Jenže to stálo za to! Mám tu největší podporu ze strany mých perfektních rodičů, celé rodiny a přátel. Obrovské rodinné zázemí. Mám vystudovánu kvalitní a těžkou školu. Mám skvělou, snad až vysněnou, práci. Úplně nový byt v Praze ve vytoužené lokalitě. Konečně a už půl roku a už napořád mám v Praze Couďáka. A hlavně mám svého snoubence. :)
Bude to znít jako největší klišé, ale on za všechno může. On je tím hlavním důvodem, proč jsem šla do Prahy, i když jsem si tak moc namlouvala, že to tak není. :D Proč jsem pět let dřela, abych se dostala do toho bodu, kde teď jsem. On je tou největší příčinou, proč mě teď každý den naplňuje úžasný pocit štěstí. Proč ráno vstávám s radostí a večer s radostí usínám. S tím naprosto jednoduchým a čistým pocitem radosti. Proč se několikrát za den jen tak usměju, zakloním hlavu a řeknu si, jak moc ho miluju. Proč mě několikrát za den napadne, jak velké štěstí mám a jak báječný život teď můžu žít. Vysněný.

Kéž by se každá holka na světě mohla cítit tak, jak se díky němu cítím já. Krásná. Chtěná. Důležitá. Jediná na světě. Rozmazlovaná. Opečovávaná. Sexy. A hlavně MILOVANÁ. A pořád zamilovaná. :)
Že jsme před těmi pěti lety našli, byla vlastně velká náhoda. Když mi na ICQ poslal žádost a já půl dne přemýšlela, jestli jí přijmu nebo - kde bych asi byla, kdybych nesebrala odvahu a nenechala ho, aby si se mnou psal? :D Vidíte, tenkrát mu nestačilo, aby udělal první krok, musel mě ukecávat. Hodně. :D Musel mě přesvědčit, abych za ním přijela. Musel naskenovat index, aby mě za ním naši pustili. :D A nakonec si mě tak nějak nechal, i když možná úplně nechtěl a tak úplně takový průběh neplánoval. Že spolu budeme takovou dobu? To rozhodně nenapadlo ani jednoho z nás. A že spolu budeme už napořád? :) Náhoda, osud, vůle Boží, kdo ví. Ale moc děkuju, děkuju každý den, že to tak je. Že ho mám, že jsem jeho. Že jsme to MY. Že jsme se našli, i když jsme se až tak moc nehledali. :)


"You can fall for pretty strangers and the promises they hold"

Miluju ho k zbláznění. Je středobod mého vesmíru a snad všechno, co dělám a na co myslím, se nějakým způsobem točí kolem něj. Dělá mě úplnou. Statečnou. Sebevědomou. Dospělou. Silnější a vyrovnanější. Mám pocit, že spolu všechno dokážeme. Nehroutím se z žádného problému. Cítím se v naprostém bezpečí. A můžu si užívat život a nedělat si starosti, protože on je všechny vyřeší. Změnil celý můj život, navždycky. Naučil mě milovat. Neumím si představit, že bych někdy s někým chtěla víc sdílet všechno, co mám. S nikým jiným bych napořád být nechtěla, s ním ale nechci nic jiného. Miluju ty momenty, kdy se zastaví svět. Třeba když mě líbá před odchodem z domu. Nebo když se ráno probudí dřív a odhrnuje mi vlasy z obličeje. Když se ke mně přitulí a já do pár vteřin usínám. Miluju ho. Miluju ho tak moc, že vůbec nechápu, jak můžu být schopná cítit něco takového. Kde se to ve mně bere.


"Některá nekonečna jsou větší než jiná."

To naše bude to největší. A já se těším na každičký jediný den života s ním. Na každou pusu, každý úsměv, každou radost, každou bolest, každou snídani i večeři, každou maličkost. Na celé to NAŠE nekonečno.


Tak zase někdy, někde, zvědavci. Třeba. :)

Mějte se krásně!

Budeme se brát! [budeme zebra] :)
Killi <3
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Tlapka Tlapka | Email | Web | 2. february 2016 at 22:21 | React

Člověče, až teď jsem objevila tenhle článek. A brečím za Tebe. :)
Opatrujte se. A na té mateřské... určitě napiš. :D Bylo by zajímavé sledovat taky nějaký normální maminkovský blog! :D

2 Eva Eva | 27. february 2016 at 0:10 | React

Ahoj.Jsem jedna anonymni citatelka tveho blogu a moc,moc gratuluju ke svatbe!Je to ohromne stesti najit spriznenou dusi.A ještli budes nekdy psat jako mamioka,tak to budu moc rada cist.I ja jsem se pred par lety vdavala jako mlada holka a dneřka uz mame malou dceru.Je to teda poradny zaprah a velka zivotni zmena,ale je to krasa.Tak preju hodne stesti!

New comment

Be advised that this discussion is moderated. Every new comment has to be approved by owner of this blog before it is displayed.

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.