Ax Madape

5. march 2011 at 0:15 | Killi

8. 4. 2000 - 4. 3. 2011



Nebyl to pes. Byla to obrovská osobnost, plná energie a nadšení. Vždycky byl připravený sdílet moje pocity, souhlasil s každým mým nápadem, nikdy se na mě nevykašlal a byl tu vždycky pro mě. A byl tu, když jsem ráno vstávala do školy, i když jsem přišla nad ránem z akce, i když jsem se vracela z Prahy. Pokaždé měl stejnou radost, že mě vidí, pokaždé mě vítal se stejným nadšením a mlatíl vrtícím se ocasem do nábytku kolem sebe.






Nezapomenu na ten den, kdy jsme se konečně- po letech přemlouvání, vybírání a hledání- jeli podívat na štěňátka malých flatů. Jak jich tam bylo všech devět úplně stejných. Nedávno jsem vzpomínala, jak jsme si ho vlastně ze všech těch prcků vybrali, ale až teď jsem si vzpomněla- bylo to podle toho, které jméno moje tehdy dvouletá šišlající sestra uměla vyslovit bez problému. Do finále postoupil Ax a Alf a teď už vím, jak strašné štěstí to bylo, že vyhrál Axíček.







Ani jednou za těch skoro 11 let jsem nezažila, že by to zvíře bylo smutné, naštvané, uražené, nebo mělo špatnou náladu. To on prostě neuměl. Byl vždycky šťastný a uměl to přenést i na mě, když mi bylo mizerně. I když jsem já byla naštvaná na celý svět a nikoho jsem nechtěla ani vidět, jeho přítomnost mi nikdy nevadila. A naopak, když se mnou nikdo nechtěl ven, on šel vždycky a víc než rád.



Jen díky němu jsem poznala tolik skvělých lidí, jen díky němu jsem mohla strávit hodiny a hodiny na cvičáku, jezdit na tábory a dokonce i trénovat a předávat tu trošku zkušeností dál. Nikdy jsem svým malým svěřencům na tréninku nemohla předvést skvělou techniku ani zázračně bezchybné běhy a perfektní zóny... Ale za to jsem jim mohla ukázat, jak je to skvělé, když svému psisku rozumíte, když vás váš pes zbožňuje tak, že by pro vás udělal cokoliv na světě a měl radost jen z toho, že vy máte radost.. když vnímá jen vás, protože vy jste prostě jeho vesmír. Když je pes kámoš a tvoříte dohromady tým. Když můžete svého psa vzít kamkoliv sebou a nemusíte ho pouštět z vodítka se strachem, že ho uvidíte v lepším případě nejdřív za dvě hodiny (promiň, miláčku :)) ). Když prostě všechno funguje a obě strany jsou šťastné.




A nikdy nezapomenu ani na naše agility začátky. Ani jednomu z nás to nešlo. Byly to tři dny utrpení na parkuru. Jenže pak se něco stalo... To černé tele si to všechno pospojovalo ve svém malinkém mozečku a přišlo na to, že překážky jsou hned po tenisáku přece ta nejlepší věc na světě. A tak odstartoval naše společné agility šílenství. Tak moc nás to spojilo a tolik nám to dalo, tolik společných chvil, nových přátel, tábory, závody, brigády... a vlastně i druhého člena naší smečky.
Nezapomenu na nekonečné hodiny, které s naší partou strávil na hřišti a neunávně si s námi hrál, třeba na rodinu. Protože jak může být nějaká rodina kompletní, když nemá rodinného psa. :) A už si nepamatuju, jak dostal prezdívku Mičrd... Ale všichni jsme měli přezdívku, tak on musel taky. Jak nás tahal v zimě na bobech a v létě na kolečkových bruslích. A jak mě vždycky prozradil, když jsme hráli na schovku.
Jak se mi na táboře vždycky nacpal do spacáku, i když pršelo a on byl strašně mokrý a od bahna. Jak nesnášel kočky a byla to snad jediná věc na světě, od které neměl přivolání. Jak miloval ředkvičky a uměl přeskočit každý plot, když jsem mu řekla.


Jsem šťastná, že ho Tom stihl poznat... Protože Ax se nedá popsat, to si člověk prostě musel zkusit. To jeho kouzlo. A jsem ráda, že mezi další nezapomenutelné zážitky patří, jak se cpal k nám do postele, jak spolu blbli v obýváku, vedli inteligentní rozhovory na úrovni, jak na výletě přitahoval pozornost ostatních turistů... A naše společná procházka před 14 dny byla zároveň poslední, na kterou jsem ho mnohla vzít.







Všude se povalují jeho hračky... a k tomu jeho misky, obojky, vodítka, náhubek, rodokmen, očkovák, výkonnostní průkaz... Všude ho vidím a strašně mi chybí. Už v noci neuslyším cinkání drápků do plovoucí podlahy, ani jeho hlučný způsob pití vody. Nebude mě ráno zlobit u snídaně a nebude netrpělivě štěkat před každou procházkou. Nebude chtít rozbalovat všechny dárky, kdykoliv jsme něco slavili, nebude si hrát s Couďákem. Nebude mě olizovat a nebude se dožadovat pozornosti u každé návštěvy. Nebude skákat placáky do vody s rozběhem a nebude u mě slintat pokaždé, když budu lízat nanuk, a čekat, že mu kousek nechám na dřívku, tak jako vždycky. Prostě už tu nebude... A je tady strašně prázdno.


Byl to skvělý pes. Ráda myslím na to, kolika lidem a dětem v životě pomohl, když jsme měli možnost díky úspěšně složeným canisterapeutickým zkouškám docházet s ním do Domova důchodců a Kojeneckého ústavu. Miloval lidi a bylo mu úplně jednou, jestli jsou staří, nemocní nebo oškliví. Vydžel nosit všechny hozené tenisáky, tahání za ocas a uši, počítání zubů. Nechal všechny ty děti, ať se po něm válí, ať ho hladí všechny najednou, ať křičí, smějou se... Seděl u starých paní, poslouchal jejich vyprávění, tvářil se, že všemu rozumí a nechal se krmit piškoty. Hlavně, aby byli všichni kolem něj šťastní a hlavně aby nikdo neplakal. Byl neuvěřitelný a nejhodnější na světě. Za celý život ani jednou nezavrčel na člověka, i když by k tomu měl kolikrát důvod.



Byl jediný na světě, kdo věděl úplně všechno. Jediný na světě, komu jsem se mohla svěřit s čímkoli a měla jsem jistotu, že bude na mojí straně. Byl moje první velká láska, můj první chlap v životě. Jemu jsem do kožichu šeptala všechna tajemství, smála se a brečela. Vždycky byl připravený mě utěšit nebo sdílet radost. Nikdy neměl námitky.
A tak mě teď strašně mrzí všechny ošizené procházky, všechny moje protivné nálady... Kolikrát jsem na něj byla zlá, i když si to ani nezasloužil. Někdy si říkám, jak to se mnou všechno mohl vydržet. Byl můj první pes a na něm jsem se všechno učila. Díky němu jsem pejskař. A stejně vždycky udělal všechno, co mohl a uměl.




Poslední týden na tom byl už hodně špatně. V podstatě mu začaly selhávat všechny orgány. Byl tak vyhublý, slabý a přitom tak veliký.. Trápil se a nejhůř nesl, že my se trápíme kvůli němu. Ta konečná injekce pro něj byla vysvobození. A i když jsem tohle všechno veděla, stejně to bylo to nejsmutnější na světě. Být u něj, když usínal, šeptat mu, jak moc ho miluju a jak svělý byl. Až do poslední minuty byl nepopsatelně nádherný. Ty jeho obrovské tlapky, šedivá tlama, měkká srst... Nešlo se odtrhnout a přestat se mazlit.
Teď je mu krásně a je šťastný jako vždycky. Má spoustu energie a běhá si s Cedrikem a povidají si o nás. Během měsíce se stěhujeme, takže on už na nás čeká vzadu, na nové zahradě, na krásném místě pod šípkem. Bude pořád s námi a pořád si nás bude hlídat.
Bude navždy náš. Nemohli jsme mít lepšího. Nikdo by naši rodinu líp nedoplňoval, nikdo by k nám líp nepatřil. Miloval nás a my milovali jeho. Byl to pan božský a udělal pro nás všechno, co mohl. Dal nám svých krásných 11 let. A zůstane nepřekonatelným.

Byl to ten nejlepší pes ze všech a zrovna já jsem měla tu čest, že jsem se mohla skoro 11 let chlubit tím, že je NÁŠ.

Spinkej, lásko...


 

8 people judged this article.

Comments

1 fallen fallen | 5. march 2011 at 8:20 | React

to je tak smutně napsaný, až je to krásný.
Každej musí pochopit, kdo byl Ax.. koncentrovaná radost. Obdivuju, jak můžeš o něm tak nádherně psát, když já to nemůžu ani dočíst. Držte se a sbohem Axi.

2 *T.T.B.K* *T.T.B.K* | 5. march 2011 at 10:41 | React

‎...krásný článek o krásném,dokonalém, a nejhodnějším psovi na světě...vždyť kdo bude skakát placáky přes celý rybník, kdo bude vybírat klacky z rybníku, kdo po nás bude dojídat zbytky,kdo s nás bude v chatě hlídat,kdo bude odhánět vosy a v...čely,kdo bude babce pryznit zahrádku,kdo si se mnou bude dávat závody k chatě a zpátky,kdo se snáma bude dívat na olympiádu,kdo bude žrát jednohubky na silvestra,kdo vyplní to místo na zahradě v létě...Kessina ne Coudy ne....bude tam velký nezaplněný prostor pro toho nejúžasnějšího psa na světě....už to nebude to co to bývalo něco bude špatně...
Jsem hrozně rád že jsem tě poznal, a musím říct že jsi byl tím NEJVÍCNEJLEPŠÍM psem na SVĚTĚ!!!
Napsala jsi o něm MOC krásný článek u kterého jsem si po dlouhé době zaplakal....ale ON si takový článek zaslouží...
BUDEŠ MI CHYBĚT!!!♥

3 Slečna barevná Slečna barevná | Web | 8. march 2011 at 19:09 | React

jééé ten je úžasný:))

4 Tlapka Tlapka | Web | 9. march 2011 at 21:22 | React

Killi, to je krásný článek. Obdivuju Tě. Náš byl tak ret, jen zlatý, a odešel o Vánocích. V sobotu by mu bylo 13 let. Dodneška o tom nedokážu moc mluvit, jak je to ještě živé.
Ale máme štěňátko, naštěstí zase ret, ale povahově a i vzhledově jiný. A to je hrozná vzpruha, i když ze začátku jsem se zasmála a pak se to zlomilo v pláč...

5 Zuzik Zuzik | 16. march 2011 at 13:55 | React

Moc krásně napsané :-) Byl to nádherný pejsek :-)

6 Luci Luci | Web | 19. march 2011 at 12:14 | React

Fakt moc nádherný pes :) ale smutné to je :'(

7 Elplee Elplee | Web | 20. january 2013 at 23:05 | React

Děkuju za podporu. Asi je to pro mě o to lehčí, že už nebydlím doma. Ale vím, že vždycky když sem přijedu, bude tady něco chybět. Ani dalších deset psů by tu díru nezacelilo, protože každý je jiný a žádný by nebyl takový jako on.

Ax byl nádherný. Každému dítěti i člověku obecně bych přála, aby měl tu možnost mít psa. Mít svého psa, který bude za všech okolností nejlepším přítelem. Nechápu lidi, kteří dokáží zvířeti ublížit. Ještě k tomu tak chytrému a oddanému tvorovi jako je pes.

Asi je dobře, že to nepřebolí. Člověk by pak rychle zapomněl...a já zapomenout nechci.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.