Veď je to lahké! :)

4. october 2010 at 1:58 | Killi
Myšlenkotřesení.

Mišmaš myšlenek, zážitků a dojmů po krásném víkendu s mým mužem u něj doma. Jako doopravdy doma a ne v Praze. Jsem šťastnáááá a tak dále, to už víme, ale pořád je to ten nejsilnější pocit ze všech a přebíjí všechny ostatní. Jestli někdy spadnu, tak to bude hodně bolet, ale rozhodně to bude stát za tohle všechno, tak proč se tím zabývat. Je mi hezky, je to špatně? Není. Takže. Po dvou a půl hodinách cesty autobusem, ve kterém jsme polovinu času stáli, což bylo samozřejmě kvůli mně, protože jsem před odchodem m-u-s-e-l-a umýt ty hrnce, které po nás v kuchyni zůstali po špagetové večeři z předešlého dne. Rozhodně to nebylo kvůli tomu, že jsme neměli místenky, to si nemyslete. Celou cestu propojeni sluchátkama, chichi. Těžká autobusová romantika! Na nádraží nás vyzvedla skvělá paní andělská, doma jsme dostali skvělý andělský oběd, a pak propukl lov nábytku a nalepovacích háčků do koupelny. Škoda, že jste neviděli, jak úžasně umí můj drahý parkovat. Večer vyhrály Češky basket a my se potom dívali na film, který byl ještě trochu lepší než Planeta Teror (kde měla slečnam ísto nohy kulomet a střílela zombie, takže to je opravdu co říct), a ve kterém mělo každé druhé slovo kořen "fuck", takže jsem si potom dovolila nepřečíst jeden řádek titulků, což byla moje osudná chyba, protože se můj nejmilejší rozhodl, že si vyzkouší, jestli ty titulky čtu (což podle jeho teorie znamená, že mě film baví a že ho nemusíme ihned vypnout a vyčítat mi to aspoň dva dny) a položil mi velice záludnou otázku "Všimla sis té chyby?" No, Klárka si té chyby samozřejmě nevšimla, což bylo velmi špatně, film byl vypnut (protestovala jsem jen lehce) a já jsem byla zabavena jinak... Hehe. Anděl usnul asi o hodinu později, já tak o dvě. A bylo ráno a já zbožňuju společné probouzení v jedné velké posteli... Snídali jsme nějak dlouho a o třičtvrtě na dvanáct jsme se vysoce spontánně rozhodli, že si koupím tu kabelku, co jsme všichni tři společně obdivovali den před tím v místním sportu. Vzhledem k tomu, že měli otevřeno jen do dvanácti, to byla velmi rychlá a nebezpečná akce (opravdu velmi nebezpečná, vzhledem ke stavu meganových brzd... ale stejně ho mám ráda). Já jsem se stihla pouze oblíknout, vyčistit si zuby a pleť. Toť vše. Takže mi to opravdu slušelo, když jsem za pěť minut dvanáct platila svou krásnou tašku, kartou (pamatuju si svůj pin, jsem skvělá). Spokojeně jsme se vrátili do auta, já s dvojitou radostí- jednak že mám tašku, jednak že mě v tomhle stavu nikdo (snad) neviděl. Navzdory mému očekávání jsme se ale nevrátili rovnou zpátky do postele a jeli jsme objednávat nábytek, vybírat peníze a  učit mě řídit megana. Proč ne. Mě tam skoro nikdo nezná, takže můj těžce reprezentativní vzhled dělal ostudu jen jemu. Ha, ha! Vrátila bych se k bodu 'učit mě řídit megana', což byl asi nejsilnější zážitek týdne. Když pominu můj vnitřní boj, než jsem za volant vůbec sedla, tak bych řekla jen jedno- myslím, že v rámci možností opravdu umím řídit, ale absolutně se neumím rozjíždět. Jestli mě měl někdy megan rád, tak ho to určitě velmi rychle přešlo. Asi tak z deseti pokusů jsem se dvakrát rozjela tak, že by někdo, kdo se díval z velké dálky a s přivřenýma očima, mohl říct, že to bylo skoro plynulé. Jenže já za to prostě nemůžu, že všechny auta, i když pouštím spojku nejpomaleji na světě a ani Chuck by to nezvládl pomaleji, udělají cuk-cuk-cuk-chcíp a čau. Není to fér. Každopádně když jsem zařadila dvojku a užívala si ten chvilkový pocit, že jedu, bavilo mě to tak jako vždycky. Škoda, že to rozjíždění tenhle fajn pocit vždycky zabije. Jinak bych totiž fakt řídila docela ráda! Haha. Mimochodem- nerozešel se se mnou ani poté, co mě viděl řídit, takže náš vztah je opravdu vážný. A co bylo dál... Oběd, dokoukání filmu (poctivě jsem četla titulky; líbilo se mi, jak to dopadlo), sbírání rajčat na zahrádce, nakupování v Lidlu, banány za 9,90 a opět vyhraný basket, juchů. Tortily v večeři, tudum, tudum, tudum a už zase spíme. A ještě! jsme přece byli "uklízet" v garáži. A po nekonečně dlouhé době mě zase svezl na motorce. Ááááách. Skoro jsem zapomněla, jak moc je to úžasné. Vychutnávala jsem si to, koukala se kolem sebe, nechala si foukat do obličeje a tak. Už nikdy nechci kluka bez motorky. V neděli ráno jsem ochuzena o společné proubouzení, protože muž těžce pracuje v obýváku u Mash. A tak. Začala jsem uvažovat, že bych znovu obnovila moje wordové chro chro psaní, protožeeee.... mám teď nějak víc inspirace než tenkrát. No a už je odpoledne, koukáme na Kvasku a já si zlepšuju chuť, protože to je moje srdeční záležitost, a už se zase balíme a vezeme autem do Prahy. Vždyť to říkám, krásný víkend. A teď ještě dva týdny v Praze, než se dostanu domů. Už teď vím, že ke konci budu mít docela krizi... je mi smutno. A hlavně je teď ten krásný podzim, který jsem zvyklá trávit nekonečnými procházkami s psiskama, prouzdáním se v suchém listí, kradení jablek, touláním se oblíbenými místy a tak. Takové ty věci, co v Praze nemůžu/neumím. I když i doma už to nemá to svoje původní kouzlo, protože jsem tyhle melancholické procházky měla spojené s romantickým sněním o princích. Jenže od té doby, co toho svého mám, už nesním, ale žiju v jednom z těch snů. Vytvářím svoji vlastní pohádku a- vím, že se opakuju- je to mnohem lepší, než v těch starých snech, které jsou oproti tomuhle nudné a šedé a obyčejné. Vážně. Čím dál tím víc ale cítím, jak mi tady chybí psi. Je to ještě težší, než jsem čekala, hlavně kvůli tomu nepravidelnému vracení se domů. Já na koleji psa mít nemůžu. Ale- někdo, kdo má rád psy, v Praze bydlí v bytě, domů to má z Prahy docela kousek, má rád psy, měl psa a chtěl by psa, by si ho prostě měl pořídit, víte? Já vím. Chichi. Vidím to na opatrný, dlouhodobý a nenápadný nátlak. Dýl jak rok to vydržet nemůže. Jsem zvědavá, jak dlouho vydžím zdravá, protože celá kolej smrká, kašle, kýchá a podobně. Asi budu jezdit výtahem v roušce. Protože představa, jak s horečkou jedu přes celou Prahu v sedm ráno na přednášku, mě malinko děsí. Zatímco tady provádím defragmentaci svého mozku, úspešně odolávám hromadě špinavého nádobí, které bych měla umýt, a marcipánové milce. Taky bych se mohla konečně odebrat do sprchy, i když naděje, že by mi do rána uschly vlasy, už je asi nulová. Měla bych se naučit chodit spát brzy. Zapomněla jsem to někdy v té době, kdy mi přišla ta osudná žádost o autorizaci na icq. A teď by se mi to zas docela hodilo umět. Ty časy, kdy jedna ráno byla nejvyšší meta! Ty časy, kdy jsem věděla, že když nepůjdu spát, budu ráno vyřízená. No, teď to vím taky, ale nějak mě to nevzrušuje. Že by vysoká zavedla do mého života nějaký svatosvatý řád, to říct nemůžu. Ale jsem zodpovědná, to zas jo! Chodím všude, kam chodit musím nebo bych měla, dělám úkoly a učím se i trochu navíc. Snažím se jít na přednášku nebo cvičení s tím, že chápu poslední probíranou látku a vím, o co jde. Ano, někdy si připadám trochu jako šprt, ale... Jak může někdo, kdo tvrdí, že kyslík má v oxidech oxidační číslo mínus tři, studovat chemickou školu, proboha?! Vidět tyhle lidi u tabule docela bolí. Chemické výpočty jsou taky veselé. Paní profesorka(?) teprve píše zadání na tabuli a my už máme s Kristou výsledek a znuděně koukáme na hodiny. I to zadání si ve skriptech přečteme rychleji. Ale tak, musím si tenhle pocit (že vím, umím chápu, chci víc) užít, protože bude trvat ještě maximálně týden. Pak píšeme první písemku a mě to po ní a po jejím výsledku asi rychle přejde. A ještě nemlčím! Ještě je tu moje spolubydlící. asi jsem si to vsugerovala a ona za to třeba ani moc nemůže, ale nemám ji ráda. Komunikaci s ní jsem omezila na pozdrav, nic víc. Popřípadě zahučím nějakou odpověď, když se na něco zeptá. Vadí mi i ten její těžce flegmatický hlas! Kouří pořád. A chodí v noci na pokoj ve tři ráno. A když se vracím odpoledne ze školy, najdu ji v pyžamu uprostřed toho jejího bordelu... Jo, jsem zaujatá. A šance, že by ji vyhodili, klesá, protože se učí. No, i když vzhledem k tomu, že právě prohlásila, že vůbec nechápe směšovací rovnici, by se učit fakt měla. Jo, přestanu být zlá, tři, dva, jedna, teď. Ale pochopte, nemůžu mít ráda někoho, kdo má na vyzvánění písničku začínající slovy "Alice se dala na pitíííí..." Prosím, souciťte se mnou. Taky jsem zjistila, že jsem přišla o skvělou valmezáckou akci, kde bylo milion lidí a já z nich znala asi tak 999 999 a kde jsem mohla konečně zase jednou potkat Lionku Palačinkovou, achjo. A chybí mi NKSka a naše taneční blbnutí do naprostého vyčerpání, kdy si necháváme hrát písničky na přání a blbnem a zpíváme a vytáhneme na parket všechny ostatní. A mimochodem- je skvělá a po mě a dostala řidičák. Chichi! A taky veřejně a přede všemi přiznávám, že jsem závislá, protože mi chybí, i když jsme bez sebe sotva pár hodin a uvidím ho už zítra dopoledne. Jenže vždycky, když jsme delší dobu spolu, a pak se rozloučíme, si to hrozně uvědomím. Jak mi vadí, že vedle mě nedýchá, že se vedle mě nesměje, že na mě nemluví, že si ze mě nedělá srandu, že se na mě nedívá, že mě nezlobí... No, jsem trubka. A neslyším, co mám slyšet, nečtu, co mám číst, kupuju špatný chleba a stejně mě prý má rád. Nikdy to nepochopím.

Killi

-miluju-
 

1 person judged this article.

Comments

1 kaczka kaczka | 4. october 2010 at 9:45 | React

kraaaasne napsaneee :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.