Slovensko 2010

18. september 2010 at 23:14 | Killi
Během prázdnin nápad "Pojedeme spolu někam na dovolenou?" párkrát zazněl, ale nebrala jsem to tak úplně vážně, protože přece není možné, že by se mnou ten skvělý, inteligentní, vtipný, seriózní, vysoký, dlouhovlasý, sexy, dospělý a práva na Karlovce studující kluk (:D :D) Tom chtěl někam jet. Kdo by dobrovolně utrácel peníze za dovolenou se mnou? Jen blázen.
Nicméně jsem se opět přesvědčila, že tak trochu blázen je, protože najednou byla polovina srpna a já jsem s ním seděla v pražském bytě u notebooku, nechala si ukazovat ubytování a naplánovanou trasu a sledovala jsem, jak počítá kilometry a kolik to bude stát, hledá v kalendáři, kdy můžeme odjet, aby do toho nezasahoval můj zápis na kolej a přihlašování předmětů, a tak dále, snažila jsem se nesmát ("Netlem se!") a sdílela jsem nadšení (resp. stres a chaos).
A ono to nakonec opravdu všechno klaplo a odjezd byl stanoven na poslední prázdninový den (což nás, v-y-s-o-k-o-š-k-o-l-á-k-y, nijak neomezovalo, žejo :D).


Můj drahý měl přijet o den dřív, přespat u nás a v úterý ráno jsme měli vyrazit. V neděli večer mi přišla smska "Zitra prijedu tak v devet." Fajn, devět je pro mě během prázdnin relativně brzo, navíc jsem potřebovala ještě balit, vyprat a stihnout tisíc věcí, takže v pondělí mi budík zvonil o půl osmé ráno. Samozřejmě jsem neudělala celkem nic, od půl deváté jsem byla nalepená u okna a vyhlížela jsem prý-šedou-ale-výjimečně-s-ním-nesouhlasím Kiu. Za pět minut devět přišla další smska. "Jsem v Kromerizi a honim veverku!" To jsem nečekaně nepochopila, ale do půl jedenácté jsem měla dost času na přemýšlení, co tím chtěl básník říci. Nechtěl tím říct nic, nebyla to žádná z jeho metafor, myslel to doslova. Honil v Kroměříži v parku veverku. (Z Brna do Valmezu přes Kroměříž.:)) Každopádně ale ty fotky, co ulovil, a hlavně ta, co ji mám teď na ploše… tak ty za to stály, uznávám. :D

A tak teda přijel. Celý den jsme strávili nakupováním v Tescu, venčením psů, pak vtipným stěhováním krbových kamen s tátou a bráchou v našem domě č. 2, já teda ještě balením a stresováním. Pak jsme se taky smáli koupenému zázvoru (já jsem do té doby asi nevěděla, jak zázvor vypadá, chichi),vzájemně jsme si ujasňovali a obhajovali, proč jsme toho nakoupili tolik, "Já to vydržím do zítřka…" :)), chystali jsme se sníst dort, který nám spadl na zem, pak ale přišla mamka a ukradla nám ho :D, a usnuli jsme, ani nevím jak nebo u čeho.
Ráno jsme se lehce nasnídali, udělali toasty na cestu a tradá, nákup pečiva v Bille a můžeme za hranice. Můžeme začít vyjíždět z toho lokálního mraku, co visel nad celou střední Evropou, kupovat pití za drobné (a získávat tak ještě drobnější drobné), koukat na hrady na skále, fotit mě jak spím a vyhlížet Tatry (neúspěšně).
Odpoledne jsme dorazili do kouzelného areálu Greenfield, našli jsme recepci s milou paní, která nám dala milion letáčků a klíče, vynosili jsme všechny zavazadla z auta do našeho úžasného apartmánu a- byli jsme na dovolené. Zbytek dne a taky celou středu jsme zabili válením se v posteli, likvidováním bezedných zásob jídla a koukáním na slovenské programy (tak málo mi stačí k naprosté chňa- chňa- chňa spokojenosti), protože pořád pršelo. Ve středu jsme se taky byli podívat na popradské náměstí- procházka v dešti a koukáni do výloh, taky jsme paní recepční sebrali její internet do zásuvky ("Mně jí bylo fakt líto a normálně bych jí řekl, ať si ho nechá, ale když mi jasně napsala, že tady net bude, tak promiňte, ale CHCI ho!"), zjistili jsme, že můj notebook nemá nainstalovaný ovladač kabelového připojení k internetu, Tom chytal wifi z balkónu…A tak. :)
Čtvrtek byl nejdůležitějším dnem celého Slovenska. Ráno jsem se probudila neuvěřitelně brzo, chvilku po osmé, a normálně bych se přitulila a spala dál. Ale ne, něco totiž bylo jinak. Venku bylo hezky a svítilo sluníčko!!! Se slovy "Neprší a je tam krásně!" jsem vzbudila Anděla (a celý den mi nebylo vyčteno nic jiného, než necitlivé zvolení budíčkových slov, za to ale hned několikrát :D), vstali jsme, nasnídali se, oblíkli, sbalili a vyjeli hledat Unesco slovenský hrad. Ujeli jsme ale jen několik kilometrů, než jsme je uviděli. Tatry. T-A-T-R-Y. Naše soukromé Alpy. Prostě hory. Neskutečný pohled. Vůbec jsem nebyla připravená na to, že je to tak…velké a… nádherné. Pět minut jsme jeli a neřekli nic jiného než neustálé "Ty vole… ty VOLE… ty voleee…" Nakonec jsme zastavili na kraji cesty a vylezli z auta, chvilku jsme to fotili, pak jsme zase nasedli, otočili se, vykašlali se na hrad, jeli se přioblíknout, uvařit čaj do termosky a hurá do hor. A rovnou na Skalnaté pleso, jak nám poradil taťka, i s jeho mapou z roku 1984. Nejlepší zážitek ze všech. Cedule, které neudávaly počet zbývajících km, ale minuty do cíle- nikdy jsme to nestihli v uvedeném čase.:D Vodopády, o kterým jsem si byla jistá, že kolem nich nepůjdeme, že jsou jiným směrem. Svačina, čaj z termosky jako naše jediné pití a nesbalené tatranky.:D Tatínek s dítětem šlapající do mokrého sněhu a následně naštvaná maminka (u nás by to prý bylo přesně naopak..:D). Zdravení se se všemi ostatními turisty a ustupování si z úszkého prošlapaného sněhového chodníčku. Neustále přibývající sníh. Náš první sníh! A koulování. Fotící zastávka po každém pátém kroku a neustále nové a nové nádherné výhledy.Poslouchání výkladu průvodce anglických turistů. Tak silný protivítr v posledním úseku, že jsem už myslela, že mě to dál nepustí a nedojdu tam. V zimní čepici a s šátkem okolo hlavy, takže mi byly vidět jenom oči. Schování se v teple, čaj a nadšení ze sněhu. Skalnaté pleso! Šplh do klouzajícího kopce a zjištění, že je tam zákaz vstupu, nic jiného.:D Utíkání ze svahu dolů neprošlapanou cestou, boření se po kolena do závějí, pocit totální volnosti, nezadržitelný úsměv a nakonec božské válení se ve sněhu. Co na tom, že jsem byla mokrá skrz naskrz. Absolutní, totální, dokonalá a nejromantičtější nádhera ze všech. S ním. A pocit, že kdyby mě zrovna nedržel v tak těsném objetí, tak lítám. A ty doteky, pohledy, slova… Nepopsatelno. A veselá cesta zpátky, smích, sněhová skluzavka, čvachtání v botách, turisti v kraťasech, moje gumové kotníky. 2 turisti jsou gayové, 2 turistky lesbičky, ale nechytli se za ruce.:D Kofolová a tatranková zastávka, štěně afgánského chrta. Neúspěšná snaha jít poslední úsek jinou cestou, stejně tak neúspěšné hledání hezkého pohledu mezi ošklivými. A cíl. Jsme skvělí.
Auto nám nikdo neukradl, takže jedeme zpátky. Sprcha, výborná večeře a postel. Jenže Tom je naspeedovaný a má spoustu energie, takže večer nejdřív hledáme wifi v areálu tím stylem, že on nese otevřený noťas a čeká, že objeví signál, a já mu dělám doprovod. S místním psem Ronym. Signál nenajdeme, takže se jede do Popradu. Tam už mu přijde trapné procházet se po náměstí s notebookem, takže signál zkoušíme refreshovat na každé lavičce. Nakonec najdeme dvě čárky u T-mobile prodejny, takže potom asi 30 minut sedíme v největší kose ve výloze a stahujeme ovladač na kabelové připojení. A pan závislý stihne projet i facebook, po třech offline dnech, no KONEČNĚ, neasi.:D Staženo to bylo právě včas, cikáni se začínali stahovat kolem… Tak můžeme zase zpátky, do postele, jupí.:D Internet funguje, takže moje společnost jaksi pozbyla smysl.:D Nevadí, hlavně, že ho mám ráda. Detox až příště.:))

V pátek taky neprší, takže na řadu přijde UNESCO hrad. Cesta s vtipnou GPSkou, pochybné parkoviště, objekt střežen psy bez psů a megastický kopec ke hradu (UNESCO!:D). Nahoře zjištění, že jedno parkoviště je mnohem blíž. Kdo ale mohl tušit, že ke hradu se dá dostat i odjinud než z Podhradí?:D Focení svatby a syslů. A hlavně brunetka se zrcadlovkou, co se nějak moc usmívá a je nějak moc blízko a když mu držela objektiv, chtěla jsem na ni zařvat, ať na to jako nesahá. Kráva blbá.:D Taaak trochu žárlím, no.:D Prohlídka s průvodcem, chuť, ticho, nechci se fotit, dělám hrozné fotky, takže se radši fotí samospouští a buď mi utíká, nebo mě nechává jít napřed… Pátek byl krizový den.:D
Cestu zpátky jako obvykle prospím a "doma" jsou servírovány skvělé kuřecí steaky se šunkou a sýrem a brambory. Můj večerní záchvat mluvení, krátká procházka ("Ani se nemusíš malovat." -"Ale já jsem namalovaná." :D), děti v noci na cestě na kolečkových bruslích a slib, že se můžu sklouznout na skluzavce, až tam nikdo nebude, na chvilku přeruší povalování se u slovenské televize, se sladkostmi, slanostmi a Sangrií v posteli
A už je sobota.

Sobota je náš poslední úplněslovenský den, takže samozřejmě jedeme zase mezi turisty, a to rovnou objevovat slavné Štrbské pleso. Odmítáme platit parkovné, takže si cestu ještě o kousek prodloužíme, no a pak jdem, jdem, jdem, po místy se rozpadající asfaltové cestě a nic se neděje. Mám pocit, že je zvláštní, že jdeme sami, když Štrbské pleso je tak známá turistická atrakce, ale nenecháme se odradit a jdeme odhodlaně dál. Nakonec dojdeme ke Štrbskému plesu, které je ale označováno jako nové a nic, kromě škaredého hotelu a fotogenických kachen, tam není. Rozhodně je to ale hezká zastávka na čaj a tatranky. Na mapě se dozvíme, že už ale jsme snad blízko, takže pokračujeme dál. Ale protože nás asfaltová cesta nudí, protože máme pocit, že by to mohla být zkratka, protože oproti čtvrtečním sněhovým závějím je tohle málo akční… tak odbočujeme na lesní cestu. Spontánně.
Netušili jsme, že po hlavní cestě nás od cíle dělilo už jen pár set metrů. Jenže, tahle odbočka byla tím nejlepším nápadem. Objevili jsme totiž poklad. Poklad v podobě starého, opuštěného, rozpadajícího se, strašidelného bývalého sanatoria. Ta atmosféra, prostředí, hororový nádech… Byla jsem nadšená. S mým milým jsme se ještě shodli, že bychom se oba rádi podívali do Černobylu, a už jsem lezla dovnitř dveřmi, které zůstaly napůl nezabedněné. Ještě jsem počkala na jeho "Nelez tam!", ale z tónu hlasu jsem poznala, že nečeká a možná ani nechce, abych ho poslechla :), a zmizela jsem uvnitř. Obrovský prostor, padající stropy a propadající se podlaha, kapající voda a zvláštní ozvěny, praskliny ve zdech a moje opatrné našlapování a roztažené zorničky. Od ostatních pater mě oddělila jen absence schodů a doteď si vyčítám, že jsem nepoužila ten pochybný provizorní žebřík. Dole to sice bylo trošku zatopené, ale určitě by se tam dalo dostat někam dál a vidět víc. A cítit víc. Chtěla bych se tam ještě někdy vrátit. A tak jsem dala Andělovi prostor, aby se do mě mohl ještě víc zamilovat :D a udělat milion fotek, a pak už jsme zase hledali Štrbské pleso. A teď už jsme ho našli opravdu rychle. Z půlky jsme ho obešli, vyfotili se s ním, zkritizovali nebo pochválili všechny hotely v okolí a to už začalo nepříjemně pršet. Ještě jsme se zašli podívat na cikány hrající nohejbal, udělali jsme čajovou pauzu, po milionté jsme se podívali na všudypřítomnou mapu (do detailu si ji vybavím, když zavřu oči :D), zjistili jsme, jak jsme šli špatně, ale kdo mohl tušit, že vesnice Štrbské pleso nemá s tím slavným Štrbským plesem nic společného?:D a vydali se k autu. Mně už začala být docela dobrá zima, takže jsem udělala radost mému teplokrevnému příteli a nechala se navlíknout do jeho úžasného svetru. A pak už jenom jdem a jdem a pořád prší a prší a já už začínám mít pocit, že jsme k Ceedovi museli dojít už třikrát, že jsme od něho přece neušli takový kus, ale nakonec jsme došli až k němu a výlet skončil.
Výborné špagety, sprcha, postel, a už po tmě zase vyrážíme pryč, a to utratit eura do Popradu. Hledáme kavárnu podle našich představ, ale nic nás nenadchne, až pak můj geniální přítel prostě odbočí doprava a tam ji najdeme. Kromě kávy si muž dává Marlenku (bez šlehačky!) a já Horké maliny… fenomenální. Opět šílená romantika, skoro nám nevadí, že se tam kouří, a nakonec tam zůstáváme sami… Vrrrrm. Doma pak jeho usínání u mého oblíbeného filmu a moje "Doufám, že ti nevadí, že…", chichichi. Nakonec ale stejně usne dřív, protože já mám očividně nějaké problémy s kofeinem a usínám až po čtvrté ráno. A vstáváme brzo, jupí.

Budíček v osm, vstáváme, snídáme, uklízíme, zlobíme, dáváme všechno do původního stavu, vracíme klíče a odjezd. Protože je ještě docela hezky a protože jsme přece ještě pořád na dovolené, nejedeme rovnou domů, ale chystáme se dobýt Popradské pleso. Cesta tam je parádní, nové výhledy, krásný kavalír, zdravící turisti a hluční Rusi, vyhlížení vody. Chvilkami prší a chvilkami svítí sluníčko, na místě si dáváme kapustnicu, protože kapusta slovensky přece znamená zelí a jdeme si obejít celé pleso. Cesta je ale za polovinou uzavřená, cedule Cintorín nás odkazuje do lesa a my se tam samozřejmě vydáváme, protože spontánnost je naše prostřední jméno a protože doufáme, že se to napojí někde na cestu zpět k autu. Objevíme tak symbolický hřbitov přímo v horách… spousta náhrobků, kříže, kaplička a husí kůže z toho všeho. Síla. No a tak jdeme chvilku nahoru, chvilku dolů a fakt nemám pocit, že bychom šli dobrým směrem, to je k AUTU. No a teď někdy se to zlomilo a přišla moje opravdická únava. Nebylo to tak, že by to přicházelo postupně, to byl náraz. Najednou jsem cítila, jak už prostě nemůžu. Jakási divná apatie, nevnímala jsem, co se děje kolem mě, nevnímala jsem lidi, co jsme míjeli, nebyla jsem schopná reagovat, soustředila jsem se jen na střídání levá-prává-levá-pravá a dopředu jsem se pohybovala už snad jenom na setrvačnost. Zpětně musím ale říct, že to byl docela psycho stav.:D Nakonec jsme ale k autu opravdu dorazili, najedli se, já okamžitě usnula a nechala se svým dokonalým mužem dopravit až domů.

Mission completed!:)

Doma jsme se najedli, koukali celá rodinka na talenty a já sem užasle sledovala, jak moje mamka vtipkuje s mým přítelem, jak můj přítel vtipkuje s mou mamkou, jak se všichni smějeme a jak to všechno báječně funguje a nikdo nechybí, nikdo nepřebývá a je to nádherné, harmonické a já můžu být nejšťastnější na světě. Ta rodinná atmosféra a pocit, že takhle to má být? A jak je to snadné… Milionkrát lepší než ve všech těch snech.:)

Druhý den jsme hromadně posnídali (a my se s mamkou smály mému nejmilejšímu, až mi ho skoro bylo líto, ale on si zvykne.. :D) a přesně podle plánu "Vyjedeme tak ve dvě."
jsme odjeli kolem čtvrté do Prahy, romanticky, se zapadajícím sluncem a jednou zastávkou v McD, zařizovat moje koleje a isic karty, užívat si společnost zvědavého morfa, péct si večeři… a tak.:)

"Z toho kopce se jde líp, že?"

"Jsem fakt rád, že nasněžilo. Bez toho sněhu by to byla nuda."

"Nemáš hlad? Nemáš žízeň? Není ti zima?"

"Doufám, že jsem ty toasty vzala."
-"To bych tě jinak asi vyhodil a udělal bych si hezkou dovolenou."

"Nemáš žízeň."
-"Hmmm… ne."
"Ale přemýšlela jsi nad tím!!! Takže kdybych to pití vytáhl, tak napiješ?"
-"Jo."

A ještě…
Každodenní nákupy v Tescu a nikdy nevědět, ze které strany vlastně přijedeme tentokrát. Závislost na meruňkových kapsách. Orgasmická milka. Ty vaříš a já umývám nádobí. Hlučná pařba v sousedství. Převlíkání se na parkovišti. Zastávka za hranicemi. Focení zrcadlovkou za jízdy na dálnici. Parkování u špatného vchodu. Voňavá kuřecí stehna. Olej všude. Zpívací reklama na Lidl a otravná Katy Perry. Pořady o vaření a soudních případech. Jmenování klíčníkem. Boty na schodech. Absence otvíráku na konzervy a otvírání konzervy nožem. A další a další a další.

A úplně nejspeciálnější poděkování paní Andělské za půjčení auta, protože bez něj by to nemohlo být tak skvělé, jak bylo.

A taky jedno malé poděkování firmě Váhala a spol. za uzeniny a nesmrdící maso. :D

Moje pohádka pokračuje pořád, pořád a pořád. A vždycky, když už mám pocit, že to nádhernější být nemůže, ukáže se opak a já… já jsem nejšťastnější slečna na světě. Jeho slečna.

Tvoje. Zamilovaná.

Vtipnější, inteligentnější a mnohem lepší a zajímavější úhel pohledu (a to, jak jsem skvělá :D) si přečtěte TADY. (A každý, kdo si to přečte, tam povinně zanechá minimálně tři komentáře, každý samozřejmě pod jiným jménem.)

Naše profesionální fotky najdete TADY.

Naše skoro necenzurované doplnění profi fotek můžete vidět TADY.

A to je vše. Jsme nejlepší, víte? :)
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 wwwholka wwwholka | Web | 19. september 2010 at 21:32 | React

Dovolená JENOM se svým klukem. Těžká závist. Možná ty Tvoje fotky nejsou lepší, ale zato jsou mnohem záživnější a vtipnější.;) Muselo tam být krásně.:)

2 kaczka kaczka | 21. september 2010 at 22:33 | React

jsem strasne rada, ze jste si to oba uziliii :) jste uzasni ;) strasne moc vam to prejuuu :*

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.