It can't be outmatched!

14. august 2010 at 4:25 | Killi
Všechno je dál báječné, pravděpodobně mi ke štěstí stačí, když si na mě někdo přes den občas vzpomene a když někomu třeba trošku chybím a když mě má někdo asi rád.
Nejsem náročná.


Dny bez Toma ubíhají hrozně rychle, když se nenudím, mám pořád co dělat a bavím se. A přesně tak tomu teď je. Sice neubíhají tak tryskorychle, jako když jsem s ním, ale ubíhají.

V pondělí jsem vstávala už v osm. Cestou do města jsem se stavila do pekárny na čerstvé koblihy (původně "pro něco na snídani", koukala jsem na ty zdravé věci, ale copak se dá čerstvým meruňkovým koblihám odolat?), ve městě jsem pak obešla tisíc obchodů, koupila jsem si všechno, co jsem potřebovala, vyzkoušela jsem všechny druhy Lamborghini vůní, abych zjistila, že mi voní jen ta jeho a pak celý den smrděla, vrátila se domů a dala si oběd od maminky, taky jsem čekala na Barču kvůli domlouvání tábora, která nakonec nepřišla, byla milá na babičku a dědu, vytáhla ven psiska a taky jsem byla plavat. Cestou z bazénu jsem se stavila v našem novém domě, zjistila jsem, že se mi do pokoje vleze 180 postel (regulérně manželská, řekl Tom) a pak si mohla vybrat, jestli pojedu domů autem s tátou nebo mámou, hehe. Jela jsem s tátou, protože mu funguje rádio a mám v picasu víc místa na nohy (a taky líp řídí). Večer jsme se se ségrou koukaly na Kvasku, znova a znova jsme si pouštěly dokola oblíbené scény a zpívaly jsme písničky a bylo nám fajn.

V úterý jsem se skvěle vyspala, zvedla babi telefon a souhlasila, že přijdeme na oběd. Snažila jsem se být zase hodná, ale tentokrát to bylo dost těžké (zpátky ve starých kolejích), byla neuvěřitelně zvědavá, chtěla detaily, nevěděla jsem, co odpovídat a nebylo to vůbec příjemné, na pár otázek jsem se už fakt jenom usmála a chtěla jsem zmizet. Skoro jsem čekala, kdy mi donese papír a tužku a bude chtít vypsat seznam všeho, co jsem v Prachaticích snědla. Byla jsem šťastná, když děda donesl krabici starých fotek a můj život už nebyl středem pozornosti.
Mám slabost pro svatební fotky. Všechny mi příjdou takovým nějakým svým zamilovaným a šťastným způsobem nádherné. Když jsem se vrátila domů, mamka zrovna přijela v rámci polední pauzy a přivezla gyros... Tak jsem si dala druhý oběd a pak se s ní svezla a šla plavat. Doma jsem pak hodila sušit plavky a ručník, vzala jsem psy a zmizela na trénink. Kdyby nebylo takové horko, měla bych kopačky a víc energie a nepoštípaly by mě nějaké hmyzí svině, byl by to skvělý trénink. Běhání na trávě se prostě s pilinama v hale nedá srovnávat. A mám geniální psy, kteří mají bohužel smůlu, že jejich psovodem jsem já, neschopná. Doma jsem zvládla jen sprchu a válení se u televize s bráchou a ségrou (Den, kdy se zastavila země. Nemám ráda scifi a Keanu tady taky nebyl hezký, ale sourozenecká atmosféra byla skvělá.) a zaspamování qipu (je rád, že mě má, i když to znamená, že ho nebaví jezdit na kole*). Usínání se skvěým pocitem.

Ve středu jsem zas dlouho spala, takže když o půl jedenácté přijela mamka, ještě jsem byla v posteli. Chvilku na mě se ségrou počkaly, než naberu lidskou podobu, a jely jsme do Nového Jičína. Obešly jsme tisíc obchodů, daly si oběd a když táta skončil v práci, jeli jsme se koupat na Čerťák. Hodně jsem plavala a nechala jsem si to od taťky přepočítat na bazény a jestli to spočítal dobře, tak jsem uplvala víc, než plavu, cha! A dali jsme si jídlo, měli jsme skvělou náladu a bavila jsem se. Večer jsem šla ven s psiskama a NKS. Miluju tyhle naše večerní procházky. Romantika, hehe. Večer jsme s bráchou a chvilku s mamkou koukali na nějaký horor film s Johny Deppem, který už jsem viděla, a v půlce mě odtáhl a zavřel do pokoje jeden usměvavý telefonát... A způsobil ten nejpříjemnější, upřímný smích a tak nějak vůbec vyvolal strašnou radost. Chichi! A taky jsme si zase a naprosto vážně řekli, že někam pojedeme. Nevím jak vy, ale já jsem teda zvědavá, mmm.

Ve čtvrtek ráno jsem vstala už v osm, nasnídala jsem se, připravila a udělala to. Jela jsem se projet na kole, dobrovolně a sama. A vůbec to nebylo špatné! Sice se objevilo několik komplikací, jako například absence slunečních brýlí nebo fakt, že jsem se na naprosto jednoduché a obyčejné cyklostezce dokázala ztratit. To, že je můj orientační smysl asi tak na nule nebo níž, víme dávno, ale tohle už bylo trochu moc. Nesnáším se. Ale prostě jsem špatně odbočila. Normální člověk by dál pokračoval rovně, ale já jsem odbočila ostře doleva, nevím proč. Asi po kilometru jsem si řekla, že možná jedu špatněm, vrátila jsem se a zkusila jet rovně. A ano, bylo to lepší. Na ostatních rozcestích jsem se neztratila jen proto, že jsem se držela nějakých jiných cyklistů, kteří se vždycky zázračně objevili. Tady jsem se poprvé musela rozhodnout sama a už byl na světě problém.  Pak bylo vtipné, jak jsem si šla do Billy koupit pití a tatranku a neměla jsem zámek na kolo, tak jsem utíkala mezi regály a stejně mě nakonec zastavil dav důchodců u pokladen. Když jsem odpočívala na lavičce a odhodlávala se k cestě zpátky, objevili se v bezprostřední blízkosti naše třídní, ředitel a nějaké dítě. Zvolila jsem taktiku mrtvého brouka a myslím, že třídní by o rozhovor stála asi tak jako já, takže míň než vůbec. A ředitel neměl tričko. Víte, on je sice odporný, ale na to, kolik mu je (asi 150 let), má fakt super tělo, sportovec. Hehe. A tak jsem jela zpátky. Na kole se pohybuju asi tak rychle, že ti slimáci na cestě se už určitě vraceli, ale co. Aspoň se kochám a můžu důkladně zkoumat ty objekty jedoucí v protisměru, někdy to fakt stojí za to, vrrr. Cestou zpět jsem ještě potkala krtka, turborychle jsem zastavila, hodila kolo na zem a běžela ho vyfotit, abych dokázala, že není velký jako kuře, že je velký jako myš. Nicméně- já umím uznat, když má on pravdu, ale opačně to nefunguje. Takže zbytečná námaha, zbytečný důkaz, on tu prohru prostě nepřizná. Ale stejně ho mám ráda. I když mi vyčítá tatranky.
A skorodoma jsem si málem zahrála na morfa, když mě překvapilo auto v zatáčce. Na poslední chvíli jsem nějakoou zvláštní náhodou zvládla zkoordinovat všechny pohyby a nespadnout. A tak jsem ujela 24 km, ha!
Doma jsem se jenom osprchovala a už jsme se ségrou mířily za mamkou do práce na oběd. Byl skvělý, dezert nejlepší, dala jsem si ještě lymfomasáž, a pak plavat! Po mých klasických bazénech do města, vyfotit mě na milion průkazů, které si budu vyřizovat u zápisu příští týden. A taky jsme se ségrou spontánně koupily nový toastovač. Večer přišla NKS, dala mi superskvělý dárek k svátku (Lechtivé pohádky) a i s bráchou a ségrou jsme pak všichni čtyři dělali v novém toastovači vafle. Byly dokonalé, zvlášť s nutellou, i když se těsto povedlo až na druhý pokus, protože poprvé si někdo spletl sůl s cukrem. Pak šla NKS domů a já se projít s obludama, protože měly padat hvězdy, nebo to alespoň tvrdil facebook. Hvězdy padaly, já jsem jich během půl hodiny viděla asi pět a byla to nádhera, i kdžy mě pak už z toho zaklánění bolelo za krkem a musela jsem procházku předčasně ukončit kvůli bílé kočce, co mě strašidelně pozorovala a hlavně kvůli divnému pánovi na kole, co mě sledoval a kvůli kterému mi málem vyskočilo srdce z hrudníku, jak jsem se ho bála. Už jsem měla v kapse nachystané klíče v ruce.
A celý den mi zpříjemňovaly trpitelské smsky, protože Tom byl týrán na rodinném výletě v Praze, hehe.

Dneska jsem spala dlouho, po probuzení jsem si četla, a pak si udělala skvělou snídani- toast se šunkou a sýrem, nektarinku, banán a hrozny s bílým jogurtem a třešňový čaj. Mňam. Na oběd jsme si se sis objednaly pizzu, pak jsme šly spolu plavat, z čehož jsem nejdřív nebyla nadšená, protože já si svoje odplavu za třicet minut a jdu domů, jenže ona měla koupenou hodinu, tak jsem tam s ní musela být a zabíjet tím svoje minuty. Protože mě fakt nebaví sedět ve vířivce s milionem zamilovaných párů, kdsyž je moje druhá polovina tak daleko, a zkoumat, jestli to na mých nohách už je celulitida, nebo jen stadium těsně před celulitidou. Nakonec jsme si to se ségrou ale docela užily, zvládly jsme i tobogán a já jsem jí aspoň udělala radost, tak. Plavalo se dobře, měla jsem volnou svou oblíbenou dráhu i poličku ve skříňkách u bazénu, ale pak mi do dráhy vlezl nějaký chlap a začal plavat kraula po zádech, i když tam byly další dvě úplně prázdné dráhy. Naštěstí mu brzo došlo, že tohle jako ne, a odklidil se jinam. Asi jsem se dívala škaredě. A pak ještě ve vířivce se vedlě mě nacpal nějaký cizinec a roztáhl ruce tak, že mě jakoby držel kolem ramen. To jsem hezky rychle zase zmizela já. Brrr.
Když jsme přišly domů, chvilku jsem odolávala, pak jsme se najedla a šla ven s NKS. A nakonec jsme se jely projet na kolech, stejnou trasu jako včera. Cesta tam byla super. Nezavřely jsme pusu, pořád jsme něco řešily a rozebíraly a smály se, zkoušely bečet jako ovce, fotily si ovce, vytahovaly jsme mouchy z očí a nechaly na sebe pokřikovat "Dívej na ty nohyyy!" od nějakých pánů na mostě. Taky jsme se byly podívat na skokanské můstky a na lavičce jsme snědly každá jednu fitku a pily vodu a fialový energeťák, co mi nechutná. Cesta zpátky byla ale... krutá. Tma, že jsme viděly sotva na metr před sebe, zima, les, popřípadě kukuřičná pole (a my dvě, které jsme viděly všechny horory, co kdy byly natočeny)... Idylka. Tak jsme jely, nepřetržitě jsme mluvily a přecházely až do zpěvu, křičely jsme do prostoru "Pozooor, my vás nevidíme a nechceme vás přejet!" a bály jsme se. Nakonec jsme to všechno zvládly a když už jsme byly skoro doma, předjíždí nás policejní auto. Nemůžu přece zůstat pozadu, když pan motorkář policejní zážitky sbírá, hehe. Kdyby z hospody nezačali lidé pokřikovat "Berte jeee, nemají světla a helmy!" a "Holkyyy, ujeďteee!", tak by mě vůbec nenapadlo, že zastavují kvůli nám, a normálně bych je asi objela. Takhle jsme ale okamžitě zastavily. Po krátkém rozhovoru, a poznámce, že příště to bude pokuta a ať jdeme opatrně po chodníku odjeli a nechali nás. A my jsme poděkovaly a.. umřely. Šílený repsekt, třesoucí se rruce, srdce na nejvyšší frekfenci... Fuj. Šlo jen o ty světla, NKS helmu měla a já ji jako plnoletá mít nemusím... Opravdu zážitek a můj první střet s policií vůbec. Uf. Byly jsme z nich fakt odrovnané, takže jsme ty kola fakt až domů vedly, což bylo dobře, protože v polovině cesty jsme je viděli v boční ulici, jak na nás čekají, kluci. Ještě, že jsme tak zodpovědné, smích. Ale byli hezcí, to teda. A my můžem být rády, že jsme holky a měly jsme na sobě jen kraťásky a výstřihy.

Zítra odpoledne jdu ven s lenkou ze základky, a pak chceme jet zase na kolech, tentokrát za světla a za účelem pizzy v Rožnově, hehe. Tak by mohlo být hezky a přestat pršet.
A v neděli celý den Šenov a v pondělí už Prahaaa s Tomem. Asi se nedočkám.

Všimli jste si, jak se trošku změnil můj přístup ke sportu? Běhat ani hrát volejbla byste mě stále nedonutili, ale přistoupila jsem na plavání a kolo. Vlastně teď ani pořádně neumim říct přesný důvod, je to takový mix, jako že mám ráda svoje nohy, které ale nebudou hezké samy od sebe, taky nemůžu snít, co chci a v neomezeném množství bez následků, jak jsem byla zvyklá, ale kvůli hormonům to začíná být vidět, a pak ten skvělý pocit, když ležím večer v posteli a vím, že jsem udělala něco snad pro sebe prospěšného... je to fajn. Navíc se už Andělovi v noci zdá o tom, jak jsem škaredá, což je alarmující. No a hlavní je fakt, že to dělám sama od sebe a bez trpitelského výrazu, prostě proto, že chci. A asi jenom já si uvědomuju, jaký je to pokrok.


A tak nějak se teď mám. Dneska dopoledne jsem chvilku neměla dobrou náladu, ale už je to pryč a zase jsem ve své bublině. Ale- už- hrozně- moc- moc- moc- chci- pondělí- víte. Pusu, zajet prsty do vlasů, nadechnout se. Prosím!

Je tu bouřka, hraje mi Biely hotel a já mám strašnou potřebu se tulit.

Tak dobrou noc. A dobré ráno.

Killinková*

Jo a nemůžu přestat obdivovat tohle. Nádhera. Skvělá fotka. Mňam?
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 kaczka kaczka | 15. august 2010 at 20:37 | React

kaaamo :) ja si to taky uvedomuju :D uplne sem valila oci jak sem cetla o tvych sportovnich vykonech :D aaa btw- do RpR si to jezdi a mne vedet neda :D pritom to mam pres kopec aaa na kole tam sem za 10 minut, ze :D

2 Killi Killi | 15. august 2010 at 21:39 | React

V porovnání s para-tenisem a skučením u volejbalu a ignorací rozcviček v tělocviku s Trčkins je vidět jisté zlepšení, no. :D Až zas příště pojedu, určitě se ozvu a stopnu ti těch 10 minut. :D Kááámo! :)

3 studijni referentka studijni referentka | 16. august 2010 at 11:36 | React

a vis ze mate povinnej telak na VSCHT? :-D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.