Přijímačky, pokus n. 1

4. june 2010 at 3:13 | Killi
Měla bych jít spát nebo se aspoň učit, když už. Ale ne. Všechno to ztroskotalo na mém momentálním, divně smutně milém pocitu (dneska mi to vyjadřování zas jde...). A na vnitřním boji překonat dvě patra kvůli vanilkové zmrzlině v mrazáku. A stahuju Chirurgy.

A tenhle můj zážitek si ještě nikdo neposlechl (nebo ne do konce!), tak to vnutím aspoň vám, nevinným čtenářům. To jste rádi, že. Tak pojďme.


Pondělní vstávání v pět hodin a deset minut ráno bylo hodně šílené. Sice jsem v neděli před půlnocí tvrdila, že jdu spát, nicméně jsem skončila v posteli s chemií a snažila se zahnat jakési minimální výčitky svědomí, že jsem se na přípravu dokonale vykašlala. No tak jo, usnutí kolem jedné. Když začal Michal Hrůza coby můj budík ráno zpívat do ticha a skoroještětmy, byl na facku. Nebo i na dvě. Prvních deset minut jsem tedy seděla na posteli, koukala do blba a snažila se přesvědčit, že tohle všechno je jeden z těch pitomých snů. Navíc mi byla zima a venku- nečekaně- pršelo.

Přeskočíme asi tak 40 minut v čase dopředu. To už sedím s taťkou v autě, mám vytažené učebnice a snažím se vypadat, jako že mi na tom fakt záleží a že se ještě učím. No, opravdu jsem se trochu učila. Stihla jsem projet asi 1/3 toho, co jsem večer přesunula do kategorie "to se naučim v autě", ale za to taky trochu může Whitney Houston, co začala hrát v rádiu a vyřadila mě z provozu, lehce. :D
Táta mě dovezl na vlakové nádraží do Hranic, dal mi peníze na jízdenku a odjel. A tak jsem tom všem zůstala definitivně sama. Všude tam bylo plno divných skupinek studentů, kteří mířili do školy. Koupila jsem si jízdenku, Nestea zelený čaj a snažila se uklidnit a uvěřit tomu, že se na mě všichni divně nedívají a že mě nechtějí zabít. (V poslední době bývám dost paranoidní.) Velkou smůlou bylo, že všichni jeli stejným směrem jako já, do Olomouce. Výsledkem byl narvaný vlak a nervózní průvodčí. Super. Každopádně výhodou toho, že cestujete sami, je, že se nemusíte starat o to, abyste byli pohromadě a spasí vás jedno jediné volné místo v jinak plném kupé. Sedla jsem si. K mé velké radosti a lásce k hyperaktivním dětem ve věku 2-4 roky jsem musela celou cestu poslouchat pohádky o Koblížkovi a podobné věci. Nicméně malá slečna (brunetka! bude mít krásný život! :D) mi trochu připomněla mě, protože taky nechtěla, aby liška Koblížek snědla, a tak si přidávala další a další zvířátka. Co na tom, že pejsci v lese nežijou. Každopádně mě dostala babička, která pohádku ukončila se slovy "Ale už ho musí sníst, víš jak musí chudák vypadat, když se pořád kutálí tím lesem? Fuj!" a skoro mi až bylo líto, že musím vystupovat. Zase jsem se toho stihla naučit spoustu a vzorec adeninu neumím nakreslit do teď.

Vystoupila jsem v Olomouci (ano, jsem skvělá), koupila jsem si jídlo a lístek na MHD a šla hledat, kde stojí autobus č. 13. To se ukázalo jako největším problémem. Už jsem skoro byla ve stavu, že se někoho zeptám (oslovit úplně cizího člověka v úplně cizím městě?!), když jsem uviděla kouzelné číslo 13 a mohla se hrdě postavit k ostatním čekajícím. V duchu jsem doufala, že ti nervózně přešlapující kluci v brýlích nejedou tam, kam já.
Autobus přijel, nastoupila jsem, cvakla si jízdenku a sedla si. (Už jsem se zmiňovala o tom, že jsem skvělá? A schopná!) A pak jsme projeli snad celou Olomoucí. Pamatuju si dva záchytné body- Baumax a stadion. Tam byl už v sedm hodin ráno nějaký pán a b-ě-h-a-l. Kolem dokola. Myslím, že za to byl placený. Taková reklama, chápete. I když já bych to nedělala ani za peníze. Bylo mi ho líto. Dojela jsem tedy až na konečnou a vystoupila. Spolu s kluky v brýlích a jednou slečnou s kabelkou, v balerínách a brunetkou. Nevěděli jsme, kam jít. Slečna se nás každého zeptala, jestli jdeme na přijímačky na biochemii (i když to bylo docela zřejmé a já jsem fakt necítila potřebu se těch lidí na to ptát), my jí to potvrdili a začali jsme tedy uvažovat, KUDY? Nějaký kluk zvolil směr a my se vydali jak ovce za ním. Správná volba, došli jsme k cíli. Před budovou jsme se ale všichni zastavili. Proběhla debata "Jsme tady správně?", které jsem se nezúčastnila. Na dveřích byl velký nápis "Přijímací zkoušky- biochemie", takže co se řeší? Prohlásila jsem "Píšou to tady, tak jdem, ne?" a vešla dovnitř jako první. Tentokrát já budu Sprite a vy ovce. Ok. :D

No, jestli mi vadili chytře vypadající kluci v brýlích, tak jsem se mohla jít zabít, protože uvnitř jejich koncentrace rapidně vzrostla. Fajn. Každopádně jsem prošla vstupní prohlídkou a našla si místo v... hm. V té velké místnosti s řadami lavic a s depresivně vypadající českou vlajkou a vlajkou EU na stěně. Jak krásným překvapením bylo, že z jedné strany si sedla brunetka a z druhé strany kluk v brýlích? (ne, já jsem hrozně tolerantní a nemám nic proti brunetkám a klukům v brýlích, ale vy jste je neviděli) Postupně si sedli všichni a přišlo několik lidí, aby nám sdělili organizační pokyny. To bylo vtipné, protože na připomínku, ať si nachystáme kalkulačky, se ozvalo asi tak dvacet lidí, že ji nemají, protože v pozvánkách stálo, že kalkulačky nejsou povoleny. To měli pravdu, ale já, prozíravá dívka, jsem si řekla, že to může být tisková chyba! A tak jsem si kalkulačky vzala dvě. A podívejme se, byla to tisková chyba. xD
Těm méně připravenějším tedy kalkulačky byly zapůjčeny pod podmínkou, že slíbí, že je neodcizí. Hahaha, vtip jako BrnoPraha. A pak už i ti největší šprti schovali učebnice do tašek (já jsem se neodvažovala je vytáhnout, navíc mě dost bavilo sledovat okolí) a nám byly rozdány testy.
Podepsala jsem se a pak jsem asi deset minut nenapsala ni čárku.Nebyl to test jako test, žádné ABCD a zakroužkujte. Normální písemka, vážení! No, po rozkoukání se jsem začala tvořit názvosloví. Nevím sice, jestli existuje kyselina fenolsulfonylová, nicméně mi to tam docela sedělo, tak proč držet svou kreativitu zkrátka? Názvosloví jsme tedy společnými silami a s občasnými úsměvy překonali. Opravdové záchvaty smíchu přišly, když jsem došla k části s chemickými výpočty, které jsem se neučila ani na maturitu. Koukala jsem z okna, usmívala se na pana hlídkujícího profesora, sledovala brýlaté lidi, jak mlátí do kalkulaček a dychtivě zapisují a podtrhávají výsledky a občas jsem zkusila, jestli něco nevypočítám trojčlenkou, což je jediné, co dokážu. Po části s příklady následoval už tedy kroužkovací test zaměřený na biochemii, který zase pro změnu obsahoval názvy divných enzymů, které jsem nikdy neslyšela a tak. No, musím říct, že jsem se bavila opravdu skvěle. Vysvobozením bylo uplynutí 60 minut a posbírání testů. Uff! Následovala krátká přestávka. najedla jsem se, napila, napsala smsku a dělala všechno pro to, aby někdo v okolí neměl potřebu si se mnou povídat. 
Po desetiminutové pauze přišli zase nějací jiní lidé a přinesli testy z biologie. ty byly, díkybohu!, kroužkovací. No, uznávám, v biologii dost plavu. Něco jsem ale věděla, něco jsem opsala od brýlovce, něco jsem střelila, za deset minut, když začali první odevzdávat a odcházet jsem se sbalila, dala jim test a šla pryč. A tak skončily mé první přijímací zkoušky na vysokou školu.

A pak začalo všechno vycházet tak. Vyšla jsem ven a přestalo pršet.Přišla jsem na zastávku a zrovna přijel autobus. Dojela jsem zpátky na vlakové nádraží. Tam jsem ale dostala chuť a hlad na cheeseburger z McD, do odjezdu vlaku zbývá asi 40 minut. A co teď? Tak prostě musím do centra, ne? Divám se, že vedle mě zrovna stojí tramvaj s nápisem "Něco přes centrum" a co udělá Klárka, když na ni přijdou spontánní a šílené sklony? Nasedne! A tak si jedu tramvají do centra. Nemám jízdenku, ale nevadí. Začne to vadit ve chvíli, kdy nastoupí pán v černé bundě s nápisem Dopravní podnik města Olomouc (nebo tak nějak). Né že bych se lekla! Stoupne si za mě a já se začínám hroutit. Vytahuju telefon a dělám, že telefonuju. Třeba mě nebude chtít otravovat. Buď to nebyl revizor nebo vážně nechtěl.

Další zastávka se jmenovala Náměstí republiky. Znělo mi to hodně pražsky a stylově a jako "tam bude McD!", takže vystupuju. Bohužel, nejen, že mi to nepřijde jako náměstí, ale hlavně tam kromě nějakého velkého kostela a čínského bistra nic není. Žádná panika! Nepřijíždí nic, co by mě mohlo odvézt zpátky na nádraží a když už jsem dojela s revizorem v zádech, aspoň si to tady prohlédnu, ne? Ano! Jdu rovně.
je mi zima, velká zima, všude je mokro a já jdu, městem, kde jsem nikdy v životě nebyla, a nevím kam. Asi po 10 minutách dojdu na místo, které už náměstí připomíná více. Navíc začínám něco tušit! Uprostřed u nějakých soch nebo cože, postává velká skupina studentů. Školní výlet! A kde jsou studenti, tam je McD, to je logické! Ujdu ještě kousek rovně a ano, je tam. Cítím lehkou euforii. Vejdu dovnitř, vůně, mňam. Objednávám si tři cheeseburgery, platím stravenkami, které jsme dostali u voleb a jdu zpátky na tramvaj. Je mi skvěle, nesu si svoje jídlo, mám ze sebe dobrý pocit. Lehce se motám do těch uliček, ale nakonec dojdu na ono náměstí, co není náměstím. Zároveň se mnou přijíždí tramvaj, kterou musím jet. Jenže já nemám lístek a další pán v černé bundě by nemusel být tak hodný! Na zastávce je automat. Začíná rychlá akce. Hledám drobné, házím je do automatu, třese se mi ruka, takže to jde těžko, stroj odmítá mou pětikorunu, zkouším to znova! Všichni lidé už nastoupili, lístek se tiskne! Ano, už vypadává a já se rozbíhám k tramvaji a naskakuju. Málem mě přivře do dveří, ale já jedu! A legálně. Je to krásné.

Vlakové nádraží. Mám asi tak sedm minut na to, abych si koupila jízdenku a našla nástupisště a správný vlak. Uff! Stavím se do nejmenší fronty, která ale jako naschvál ubíhá nejpomaleji. Naštěstí ale všechno stíhám. Jsem přece profík (skvělé slovo :D), no ne?! :D
Nastoupím a vlak se rozjíždí. Zase je plný lidí, ale místo si najdu a konečně se můžu věnovat svým cheeseburgerům. Cha! Jsem si jistá, že mi všichni spolucestující závidí.
V Hranicích přestup a pak už rovnou do Valmezu. Mám dobrou náladu, směju se smskám. Před VM samozřejmě opět začíná pršet, jak jinak. Vystupuju, ve sluchátkách Tomáš Klus, všechno je fajn. Mám deštník! Dívám se, jestli mě domů nezaveze autobus, ale nezaveze, musím pěšky. Pod záminkou "Jen zkusím, jestli to není blíž..." jdu přes město a nemůžu jen tak minout DM drogerii a nemůžu odejít bez vonícího zápěstí a bonbonů. Ve městě si pak ještě za odměnu kupuju kraťasy. Sice mi v kabince připadají tak krátké, že je budu moct nosit jen v zahraničí, u moře, kde mě nikdo nezná a kde nemám žádné zábrany, ale doma zjišťuju, že to není tak strašné a že to půjde. Jsou dokonalé.

Domů přicházím úplně mrtvá. Končím v posteli s notebookem. 

A co se tedy přijímaček týče? Ne, nejsem přijata, což se ale dalo čekat. Z necelých 150 jsem ale 60., což mi přijde jako luxusní výsledek na to, že jsem to opravdu nedávala. :D Potřebný počet bodů tedy mám, takže přijímačky jsem udělala, můžu tedy podat odvolání. A asi to udělám, většina lidí si to totiž stejně dala jen jako jistotu, kdyby nic nevyšlo, a pak skončí na medicínách a farmaciích. Takže se uvidí.

Rozhodně je teď ale více než jasné, že přijímačky na medicínu nemám šanci udělat (což je mně osobně jasné už asi od ledna, že). A hlavně momentálně prožívám neuvěřitelnou pomaturitní krizi. Jsem ve stavu "Tyvole, mám maturitu, tak si z toho všichni sedněte na zadek!" a odmítám se učit. Mám neskutečný a šílený odpor k učení. Uměla jsem se donutit, vždycky jsem to uměla, ale teď dělám všechno proto, abych se učit nemusela. Chodím plavat, například. Vážně. Nechci se učit, už nikdy. Maturita byl hnus. Jsem vyčerpaná. Můj mozek odmítá nové informace. Potřebuju celkovou regeneraci trvající několik let. Já už se nechci učit! Nechci studovat.
Chci obrovskou svatbu, bohatého manžela, dům, děti, psa, (zahradu, kuchaře, služku, zahradníka a chci být předsedkyně nějaké trapné nadace), ale nechci studovat. Chci nudný život, ale prosím, žádná kariéra, žádná vysoká škola. Žádné učení, prosím!!!
Docela hodně blbé, že mám tenhle stav 10 dní před přijímačkama na medinu. 
Moje medicína. Obor, o kterém sním asi od šesté třídy základní školy.
A já se teď rozhodnu, že nechci.

Ne, to nebylo rozhodnutí. Prostě to přišlo. Já teď nemůžu, opravdu ne. Štve mě to, ale jen třeba kvůli našim. Samotné je mi to až hrůzostrašně jedno.

Ale... Je to můj boj, děti. ;)

Dobrou noc!*

Killinková
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Wendulka Wendulka | Web | 4. june 2010 at 10:28 | React

Klárčo, hej přečetla jsm to jedním dechem. Ta medina ti vyjde, cítím to v kostech. Já už byla na 2 přijímačkách, na těch prvních mi to uteklo o 4 body a na těch druhých mám 25 bodů z 50, nevím, jestli to bude stačit...doufám...
Do Olmiku přijímačky nedělám, tam jsem dělala Scia a oni výsledky ještě neví...fakt jako na zabití toto...
Tvoje akce v Olmiku...beze slov :D..snad jen smekám, páč já bych se nedostala nikam s mým orientačním smyslem :D Zvládneme to..musíme..prostě to dáme..:)

2 Jenny Jenny | Email | Web | 5. june 2010 at 16:11 | React

No do pytle! A to se na Olomouc vyloženě těšíám! Ale ne, beru to z5:D Já jsem totiž schopná se ztratit i tam... Samozřejmě k tomu přispěje i to, že jsem v životě nejela tramvají, nemluvě o mém cestování vlakem (to zvládám jen v případě, že jedeme se školou, jízdenky nám koupí Koty a ještě nás narve do správného vlaku:D Jo! A samozřejmě mi taky musí říct "Jenny! TEĎ vystup!" protože jak mám sakra vědět kdy mám vystoipit, když jsem tam nikdy nebyla, žejo:D)nemluvě... Smekám:D A i když jsi to vzdala, pořád té medině věřím:D Nebo spíš věřím tobě ségra :-* Každopádně smekám ... a to odvolání si určo dej, většina lidí se tam dostane na něho;)

3 kaczka kaczka | 5. june 2010 at 18:47 | React

kaaamo :) ja jsem se dneska vratila ze sveho prijimackoveho vikendu :D ve stredu sem jela do olmiku, prespala, rano napsala prijimacky (sla jsem taky pres namesti republiky :DDD aaa mimochodem- ten kostel, bratr frantiskan me zval na msi, ktera se konala k 70. vyroci zalozeni kostela) xD, odjela do brna, prespala, rano napsala prijimacky (btw- ke skole nejela z toho smeru, kde jsem byla ubytovana zadna salina aaa ja sem to mela hodinu pesky :D)...jestli nechcipnu ted, tak nikdy :D batoh mel tak 10000kg xDD napsala jsem prijimacky aaa jela do hradce:D psychooo :D v kupecku sedim se 4 ciganama :D nee nejsem rasista, ale bala jsem se o svoje menu Chicken nugets aa samozrejme Fleryho od McD xD na koleji spim na pokoji se 4 klukama :D borci :D na stole vzkaz- "Cau baby, vime o tobe, sli jsme na jedno, ale potom bychom neco snedli" :D z toho jsem nemohla:D kazdopadne to s nima prezivam aaa rano dojedu trolejbusem pres cely hradec na farmaceutickou fakultu- ustav farmakologie a toxikologie xD zni to chytre, co? sraz byl v nejake botanicke tride- luxuuus, dosly mi prasky, zacinam napuchat :D jeste, ze nas presunuli- nedokazali si totiz vypocitat, ze 200 lidi di nezedne na 150 zidli a to jeste tak, aby nemohli opisovat :D no sranda... takze stehovani...super, trida hned vedle pitevni mistnosti...nad testem z fyziky jsem se fakt nasmala..my kalkulacky mit fakt nemohli aa absolutne se to bez nich nedalo (hustata latky je 0,765984: pocitejte s presnosti na 4 desetinna mista...sorry, nejsem Stepan---> tipovackaaaa) :D aaa pak 3hod 50minut jizda z hradce do VM...aaa vsecko jsem to jela vlakem...parada...miluju CD...hlavne cekani v pardubicich na pripoj, ze ktereho k nam meli pristupovat 150minut :D jako faaakt psycho :D aaa tobe budu drzet palce ;) musi ti to vyjit :) at muzes trckins zamavat tim papirem pred oblicejem!!!

4 wwwholka wwwholka | Web | 6. june 2010 at 12:37 | React

Máš asi syndrom vyhoření.:D A kdy jdeš dělat ty přijímačky do Brna na MU? Budu tam stát a v ruce budu držet nějakou ceduli, abys poznala, že to jsem já!:D
Jinak nad tou biochemií v Olomouci jsem taky uvažovala, ale říkám si, že když jsi to nedala ty, tak jsem úplně bez šance. Navíc biologii a chemii jsem měla naposledy ve druháku.xD Nejsem natolik ctižádostivá abych zahájila nějaké samostudium.:D

5 Anjet Anjet | Web | 6. june 2010 at 23:23 | React

teda závidím ti tvůj orienační smysl...můj se rovná pánvičce... :D jinak přeji hodně štěstí..určitě tě vezmou máš na to :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.