ZOH VANCOUVER 2010

17. april 2010 at 18:36 | Killi
"It's not about winning 
It's all about playing the game!"



 Úplně jsem na olympijský článek zapomněla! Takže sice s několikaměsíčním zpožděním, ale přichází. Dneska se mi to docela hodí, protože není nic, o čem bych psala. Je krásné počasí, ale tak zkuste si napsat článek o hezkém počasí, žejo. Plus klasické maturitní povinnosti, ale to už je docela (chacha) unavné. Takže proč odmítat takové jemné "zpátky do minulosti"?


Jsem učebnicový příklad nesportovně založeného člověka. Jsem učebnicový příklad člověka s nezměrným odporem ke sportu. 
Pokud mi dáte na výběr deset sportů a jako jedenáctou možnost válení se v posteli, VŽDYCKY si vyberu postel. Jsem proti jízdě na kole (vlastně už kolo asi pár let ani nemám), nemám ráda bowling, neumím střílet ze vzduchovky, míčové hry jsou největší noční můrou, nevyhledávám turistiku.
Vemte mě na výstavu, do kina, na koncert, na procházku (tzn. do 2 km a se slibem, že dostanu zmrzlinu), ale hlavě po mě nechtějte, ať jdu hrát squash!
Existují jen dva zvláštní případy- agility, které budou vždycky někde úplně na vrcholku a všechno ostatní bude hluboko pod nimi. A bazén. Záměrně nepíšu plavání, protože to bychom si nerozuměli. Pokud jdu na bazén, znamená to, že strávím veškerý čas ve vířivce, v bublinkách, u masážních trysek a hlavně na tobogánu. V létě zase opalováním, zmrzlinováním, popíjením modré ledové tříště (pokud není modrá, mám smůlu), hraním karet, pozorováním lidí (Ti tmavovlasí kluci s delšími vlasy, když vylezou z vody...ach! Když pohodí hlavou... ach! No, pak většinou políbí svou přítelkyni, takže konec vzdychání a okamžité hledání nového pozorovacího objektu.) a vymýšlením co nejvtipnějšího skoku do vody (neumím šipku, protože se mi nabere voda do nosu).
Sport je totiž spolu s rajčaty ve speciální kategorii vrchol hnusu.

Jenže to všechno se týká jen toho sportu a pohybu, který musím provádět. Který by se mě nějak fyzicky týkal. Pak je tady ještě druhá situace... Posaďte mě k televizi a pusťte fotbal, hokej, Velkou pardubickou, super G, skoky, vůbec lyžování všeho druhu, rychlobruslení, atletiku, gymnastiku, golf nebo basket a já přísahám, že ode mě máte několik hodin pokoj. Kupte lístky na Baník, na hokej nebo na Zlatou tretru a půjdu s vámi na konec světa.  Jsem blázen a fanoušek absolutně všeho. 

Nevydržím u formule- tam mě baví jen start a cíl, u curlingu a karate, juda a těm podobných. 
A krasobruslení pro mne není sport.

Tak. Teď už se snad ani nebudete divit, že jsem opravdu takový šílenec, který je schopný vstávat na zahajovací ceremoniál olympijských her před třetí hodinou ráno, v sobotu. A bylo to tak skvělé a slavnostní a mělo to tak výbornou atmosféru, že jsem u televize neusnula a vydržela jsem až do šesti, resp. půl sedmé, nebo tak nějak to tuším končilo. Neuvěřitelný zážitek. Kanaďané to měli hezky vymyšlené, líbily se mi celý program, ale srdeční záležitostí samozřejmě bylo slavnostní nastoupení všech týmů, všech zemí. Obdivování oblečení, informace od komentátorů, kolikrát se daná země už her zúčastnila, kolik získala medailí, kteří sportovci jsou nejúspěšnější, nějaká ta kuriozita... Připadala jsem si jako v ráji.
Nejvíc se mi líbila originální Česká republika (ty kalhoty bych fakt chtěla!), pak Francie a Norsko.
Když vstoupili reprezentanti a trenéři z gruzijského týmu, jejichž sáňkař se den předtím zabil při tréninku přímo na dráze, naskočila mi husí kůže. Na vlajce měli černou pásku a celkově to byl hodně silný okamžik. Stejně tak mě zaujal Irák, který poprvé dovolil reprezentovat zemi i ženě. Bylo vidět, jak strašně hrdá je. Líbí se mi, jak sport dovede posouvat i takovéhle tradiční hranice. Je to báječné.
Nezapomenutelný byl ale finální příchod kanadských sportovců. Celá hala se zvedla, Kanaďané je přivítali bouřlivým potleskem a jestli celou dobu byla ta atmosféra úžasná, teď se stala fenomenální. To byla ta chvilka, kdy sem si řekla, jo,  tam bych teď hned chtěla být.
Samozřejmě nemůžu nezmínit zapalování olympijského ohně, což je mou druhou nejoblíbenější částí ceremoniálu. Možná víte, že když se na konci vysunovaly ze země obrovské sloupy, tak se místo čtyř objevily jen tři. Oheň měli tedy původně zapalovat čtyři slavní sportovci zároveň, takhle tedy byla možnost jen pro tři z nich. V médiích to bylo docela omílané, ale mě to vůbec nevadilo a celkový božský dojem mi to vůbec nezničilo. A myslím, že bych si té chyby ani nevšimla, kdyby na to komentátoři neupozornili. 

Následujících skoro dvacet dnů tak bylo ve znamení věčně puštěné televize. Přímé přenosy sice kvůli velkého časového posunu začínaly až večer, ale i během odpoledne bylo ke shlédnutí připraveno hodně záznamů a rozhovorů, já trávila čas na internetu a hledala výsledky, videa, medailové ceremoniály, zajímavosti. Program jsem si vytiskla a přilepila na zeď, do teď ho tu mám, takže stačí zvednout oči a můžu si připomenout, kdy Martina Sáblíková vyhrála první medaili a kdy hokejová reprezentace skončila ve čtvrtfinále.

Viděla jsem v přímém přenosu všechny české medailové výkony kromě Šárky Záhrobské, která jela v době Kryštofáckého ostravského koncertu, takže o té jsem byla informovaná jen v smskách od taťky.
Viděla jsem všechny hokejové zápasy Čechů. Vstávala jsem i na ty noční, ulila se ze školy, abych viděla až do konce zápas se Slovenskem. Ten asi jen tak nezapomenu, protože začínal v šest, tak před šestou přišla i Raďa  a v sestavě já, NKS a brácha jsme seděli u televize a řvali jsme při každém gólu, při každé šanci. Když někdy během druhé třetiny vstala mamka a sešla dolů, nechápala. Jo, tohle bylo krásné. Se snídaní a v nejlepší společnosti. 
Ve stejné sestavě jsme pak sledovali zápas s Lotyšskem, který začínal v 1:30 a přidala se k nám i sestra. Během třetí třetiny jsme dostali hlad a protože jsme šílení, tak smažení palačinek nám vůbec nedělalo problémy. 
Těším se, až tohle budu vykládat svým dětem. (Respektive až to budeme vykládat NKSčiným dětem, protože u mě je šance na svatbu a vůbec děti dost mizivá, žejo.)
Když jsme hráli s Ruskem, šla jsem během přestávky do sprchy a potřebovala jsem si oholit nohy. Věděla jsem, že už nestíhám a že už se určitě hraje, takže jsem spěchala a nehorázným způsobem jsem se řízla do nohy. Babička by mi řekla, že ze mě teklo krve jako z vola. Ale tak mám památku v podobě 4cm dlouhé jizvy, no.
Pak ještě nemůžu zapomenout na další zápas s Lotyškem, kdy jsme hráli o postup do čtvrtfinále. Při tom gólu v prodloužení, díky kterému jsme vyhráli, jsem tak zařvala, že se vzbudil doslova celý dům.
Vypadnutí mě mrzelo, ale nevadí. Vokoun byl skvělý. Ty jeho výkony, často jsem fakt koukala s otevřenou pusou. Chtěla jsem druhé NAGANO... Ale nevadí, příště!

Nejkrásnější pocity jsem asi zažívala u Martiny Sáblíkové, to byla nádhera. Ona je bohyně. A trenér Novák, jak po tom prvním vítězství začal skákat... Nebo když ji po tom druhém zlatu musel pomoct se sundáním bruslí, jak byla hotová. Když na ní řval "Jedeš si pro placku!!!" nebo když ona brečela při předávání toho prvního zlata, to byla dokonalost. Ty pocity se jen tak něčemu nevyrovnají. Velký dojem ve mě nechává i medaile naší štafety, to byl trhák. A když v cílové rovince vypadl obraz a my jsme s bráchou a taťkou začali šíleně řvát, takže jsme ani neslyšeli moderátora a nevěděli jsme, jestli tu medaili máme!!! Nezapomenu!
A samozřejmě i medaile Bauera stojí za zmínku, je to borec.
Medailový závod Záhrobské, který jsem tedy neviděla, jsem si zase na záznamu pustila minimálně čtyřikrát. Když pak na konci začali moderátoři do vysílání zpívat melodii, která hrála vždycky při předávání medailí, nešlo se nesmát. A byl to ten hrozně příjemný úsměv.
A když nebereme v úvahu české úspěchy, tak nejvíc jsme si asi užila všechno lyžování. Hlavě sjezdy a slalomy. Nádhera!!!

Takže já jsem tak přes dva týdny proseděla u počítače, televize a novin a odsunula školu úplně stranou. Vlastenectví naprosto udusilo smysl pro povinnost. A já vlastenka jsem a děsně hrdá. Ten pocit, že svět o nás ví, že svět vidí, že jsme vyhráli, že svět vidí naši vlajku, slyší naši hymnu. Ten pocit, že svět ví, že ta naše malá Česká republika někde tady existuje. A že máme spoustu výborných sportovců, kteří dokážou být těžkou konkurencí. Kteří dokážou vyhrávat.
Miluju naši zemi, MOC. Nikdy nebudu na žádném jiném místě doma. Já jsem doma tady. JÁ JSEM ČEŠKA!!!
---
Sestra: "Kolikátý je Bauer?"
Já: "První."
Bratr: "Poslední."

Sestra: "Né, fakt, kolikátý je?"
Já: "První!"
Bratr: "Poslední!"

Sestra: "Hej, ale řekněte mi to..." 
Já: "Poslední."
Bratr: "První."
---
Sestra: "Jaké má číslo dresu?"
Já: "Ležatou osmičku."
Bratr: "Mínus."
---
Sestra: "A proč by byl poslední?"
Já: "Ten první, co má takový náskok, mu zlomil lyži."
Bratr: "A Bauer musel jet půl kola s jednou lyží."
Já: "A všichni se mu smáli, když ho předjížděli."
---
Sestra: "Ten blbec, co je tak před nima-"
Bratr: "Zkus to slušně."
Sestra: "Ten, co je tak před nima a není příliš inteligentní-"
Bratr: "A aby to bylo na úrovni."
Sestra: "Ten, co je před nima a kterého nemáme rádi-"
Bratr: "Já ho mám rád. Teď jsem se rozhodl. Mám ho rád a chci si ho vzít."
---
Sestra: "To jsme my!"
Bratr: "Ne, to je nějaký Rus."
Já: "To je Jamajka, nevidíte ten tmavší odstín pleti?"
---
Sestra: "Kdo má v tomhle závodě světový rekord?"
Já: "Chuck Norris."
Bratr: "On má rekordy ve všem."
Sestra: "Takže nejrychlejší muž- Chuck Norris, nejrychlejší žena- Chuck Norris?"
---
Tak zase za čtyři roky!

"From the east,
from the west, 
each of us trying our best!"

"Martina to stihne! Je dvojnásobnou olympijskou vítězkou!!!"
Jestli z toho taky nemáte husí kůži, tak jsem opravdu divná.
I zpětně mě to hrozně dojímá.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 wwwholka wwwholka | Web | 17. april 2010 at 21:29 | React

Krása, krása, krása.:)
Tenhle článek.. naprosto úžasný. Nemám slov, ale nic na tom nezmění fakt, že jsi lemra líná.xD
A mimochodem - šance, že se zopakuje naše Nagano je stejná, jako šance, že Baník letos vyhraje ligu a Sparta bude druhá.:P

2 Killi Killi | 17. april 2010 at 22:28 | React

wwwholka: Ty potvoro :D já ti to připomenu, až bude Sparta brečet a Baník bude mít pohár, cha! :D
Ale stejně děkuju :). Na svou lenost jsem maximálně hrdá! :D

3 Jenny Jenny | Email | Web | 18. april 2010 at 17:28 | React

Vaše rodiína je vážně úžasná:D Tvoji sourozenci jsou stejní cvoci jako ty, miluju vás za to:D Jo a já bych si TAKY vybrala válení v posteli... Ke střílení ze vzduchovky ti řeknu jedno.... Na turisťáku jsme měli papír na kterém byyl dva terče....všichni moji talentovaní kamarádi řešili, jak moc se v těch terčích trefili dalejko od středu...já jsem NETREFILA ANI TEN PAPÍR!!!! A jinak se vůbec necítím trapně :D Takové jsme:D

4 Killi Killi | 19. april 2010 at 14:30 | React

Jenn: Přesně, takové jsme :). A komu to vadí, ať jde dál a nechá nás v posteli, žejo :).

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.