*doplním, až mě něco napadne*

25. may 2009 at 16:17 | Killi
Tak jo, jeden děsivě kýčovitý kýč za to, že jsem tak dlouho nepsala. Odměna... trest... Smích :).
Mám k těmhle hrůzám až děsivé sklony :D.

A žádné spojitosti, prosím. Jen ten přehnaně přehnaný sklon k pláči má ONA po mě :).
A Adam, protože to bylo první jméno, které mě napadlo. Opravdu, nic víc. No a kdyby vás ještě něco zajímalo, tak se ptejte :).



Začínaly letní prázdniny. Bylo nádherně a kdybych se zhluboka nadechla, určitě bych léto cítila ve vzduchu. Ale aniž bych se o to pokoušela, hlasitě jsem kýchla a schovala obličej do papírového kapesníku. Dnes už asi po sté. Automaticky jsem si v hlavě srovnala několik znechucených poznámek na účet alergie a otočila jsem se, abych popohnala chlupatou černou kouli čmuchající na rohu ulice. Dvouletý americký kokr už při mém kýchnutí ani nezvedl hlavu, aby se starostlivě ujistil, jestli jsem v pořádku, tak jako to zpočátku opravdu dělával. Vesele mě předběhl a zastavil se na konci chodníku, aby počkal, až ho doženu. Podvědomě jsem se usmála.
("Oh when I look back now, that was seemed to last forever…"/ Bryan Adams- Summer of 69)

Teprve teď jsem si všimla, že za chvíli budeme na konci města, a začala jsem uvažovat, kudy se vydat. Neměla jsem v plánu někam dojít, jen se mi nechtělo sedět doma, takže bylo na čase si dnešní procházku trochu upřesnit, pokud jsem se večer nechtěla probrat z přemýšlení někde na slovenských hranicích. Ironicky jsem se ušklíbla a v duchu konstatovala, že mám stejně pas i občanku doma.
Nakonec jsem jako vždycky prošla mezi domy a během minuty jsem stála před bránou do parku. Bývalý zámecký park byl už několik let volně přístupný a kromě zrušeného bufetu a obyčejných nahodile umístěných laviček v něm nebylo nic, a možná proto jste v něm nikdy nepotkali větší množství lidí. Dneska tomu nebylo jinak, proto jsem jen minula starší paní s pudlem a zamilovaný pár opírající se o velký dub, než jsem odbočila z vyšlapané stezky a zmizela mezi stromy. S vodítkem v ruce jsem mířila na své nejoblíbenější místo a pes sebevědomě klusal přede mnou, znal cestu zpaměti stejně jako já.
Po chvilce se přede mnou objevila louka, na jejímž okraji byla lavička, přímo ve stínu obrovského stromu, který jsem neuměla pojmenovat. Moje lavička. Spokojeně jsem se posadila, opřela se a nohy stočila do tureckého sedu. Ujistila jsem se, že Bart pobíhá kolem, aby zjistil, co je na našem místě nového a klidně zavřela oči.

Po několika sekundách jsem je opět otevřela. Teprve teď jsem si uvědomila, že tady není ticho jako vždycky, ale z blízka se ozývala hlučná sekačka na trávu. Pátrala jsem po louce a nakonec jsem si všimla malé traktorové sekačky na druhé straně louky. Pochopila jsem, že objíždí louku v pravidelných kruzích, když se blížila ke mně.
"Vrah mého klidu přijíždí," pomyslela jsem si otráveně, když byla tak blízko, abych mohla prozkoumat řidiče. K mému překvapení to byl kluk, asi tak v mém věku- možná o něco starší. Když si všimnul, že ho pozoruju, zamával na mě a
odhrnul si tmavé vlasy ze zpoceného čela. Okamžitě jsem sklopila hlavu a zrudla, vůbec jsem si neuvědomila, že na něho tak zírám. Chtěla jsem se zvednout a odejít, ale něco uvnitř mě stále nutilo ho pozorovat. V duchu jsem přemýšlela, co tu dělá. Brigáda nebo veřejně prospěšné práce?
Po půl hodině nečekaně zastavil sekačku a vysypal trávu několik metrů od lavičky.
("Hello there, the angel from my nightmare…"/ Blink 182- I miss you)

"Mám na hlavě tykadla?" zeptal se a pobaveně si mě prohlížel.
Došlo mi, že jsem se opět dívala moc dlouho a cítila, jak se můj obličej začíná podobat rajčeti.
"Zatím ne," ujistila jsem ho a snažila se o nenucený tón. Sedl si do trávy přede mne a mě poprvé napadlo, že je docela hezký. V zápětí jsem silně kýchla.
"Co dělá alergik v parku?" zasmál se. Měl příjemný, měkký hlas.
"Čeká, až mladým zločincům narostou tykadla," střelila jsem po něm letmým pohledem, než jsem nos zabořila do kapesníku.
"Tohle," ukázal na sekačku, "tohle je brigáda," řekl s důrazem na slovo brigáda a z obličeje se mu ztratil úsměv. Vstal a zase nastartoval.
"Tak promiň," zamumlala jsem překvapeně. Očividně máme jiný smysl pro humor.
Zavolala jsem na Barta a nechala ho vyskočit mi na klín. Ještě jsem několik minut zůstala, tentokrát jsem se nesnažila odtrhnout pohled od sympatického brigádníka, ale pak jsem postavila psa na zem a také jsem se zvedla. Všimla jsem si, že se otočil. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou a pak už jsem mířila pryč.
("She's crazy like a fool…What about it Daddy Cool!"/ Boney M.- Daddy cool)

Další dny jsem v parku trávila stále více a více času. Dokázala jsem několik hodin ležet v trávě a pozorovat ho. Byl to zvláštní pocit, ale nějakým způsobem mě bavilo sledovat jeho výrazy, změny nálad, reakce. Ano, bavili jsme se každým dnem víc a víc. Řešili jsme stavbu amerického radaru a zdražování zmrzliny, volební programy i rozmnožování motýlů. Když už jsem neměla co říct, dál jsem seděla a prohlížela si ho. A to mě fascinovalo nejvíc. On se neptal, co se děje, nebyl nervózní, když jsem mlčela, nenazýval to trapným tichem, neodcházel, nesnažil se začít novou konverzaci. Nedělal nic. Většinou si prostě lehl do trávy a koukal do mraků, začal si pískat, nebo zavřel oči a bubnoval prsty do trávy. Nepřipadal si se mnou hloupě, když jsem mlčela, a to bylo jiné než s většinou ostatních lidí. Často, když mám spoustu myšlenek, se kterými chci být sama, které chci uvnitř nějak probrat, jsem tichá, zamlklá a ostatní se pak se mnou necítí dobře. Vadilo mi to, ale chápala jsem je. Musí být nepříjemné sedět s holkou, co mlčí a zírá na vás. Nevěděli, že já zírám skrz.

Ucítila jsem horko v obličeji a rukama jsem se snažila zjistit, kde ležím. Na trávě, samozřejmě. Pak jsem si uvědomila, že mě obličej podivně pálí. Musela jsem se spálit. V duchu jsem začala proklínat léto, slunce, mléčnou dráhu, nedostatek spánku, metabolismus lidského těla a doufat, že Adam už je pryč. Otevřela jsem oči. Čekala jsem nebe, mraky, zapadající slunce, koruny stromů, čekala jsem cokoliv, co člověk obvykle uvidí, když usne na louce a pak otevře oči. Jeho obličej ale ne. Seděl vedle nakloněný nad mou tvář a usmíval se úsměvem, který jsem si u něj během těch napůl společných dnů nejvíc oblíbila.
"Člověk by neměl usínat v červenci odpoledne na slunku," podotkl a dál si mě prohlížel.
"Měl jsi mě probudit!" zasyčela jsem. Určitě jsem měla obličej spálený, okamžitě jsem si představila, jak příšerně musím vypadat. Zvedla jsem se a opřela o lokty. Tím jsem ho donutila uhnout, pokud nechtěl, aby se naše čela dotkla, a to očividně nechtěl.
"Nespala jsi dlouho a bylo mi líto tě budit. Aspoň jsem si konečně mohl prohlídnout já tebe. Ty už mě musíš mít okoukaného…" zase se usmál, ale tentokrát jsem se nad tím nepozastavila. Zuřila jsem. Pozorovat mě, když spím!
"Cos dělala v noci?" zeptal se a dál mě sledoval.
"Psala básničky," odsekla jsem, ale to upřímně, a prudce se zvedla. To byla chyba, jak jsem zjistila asi o vteřinu později. Zamotala se mi hlava, neudržela jsem rovnováhu a sunula se zpátky k zemi.
("I spend all my time wishing that I was someone else…"/ Saving Jane- Girl next door)
Adam naštěstí vstal ve stejnou chvíli jako já, stihl mě chytit, než jsem se mu skácela k nohám a pomohl mi dojít k lavičce. Sedla jsem si a zavřela oči, v hlavě mi hučelo a nebylo mi dobře. Znovu jsem se na něj podívala a analyzovala jeho výraz. Tenhle výraz jsem u něj ještě nikdy před tím neviděla, byl jiný než kdykoliv před tím. Ustaraný.
Podal mi svou neperlivou matonku a v zápětí mi ji zas sebral, když jsem nevyhrála boj s víčkem. Lehkým pohybem ho odšrouboval a pobaveně mi vrátil láhev. Já se zatím začala tvářit opět popuzeně.
Sledoval mě, jak piju a donutil mě vypít snad litr. Nevěděla jsem, jak otravný může být, ale musela jsem uznat, že je navzdory tomu milý. A moc.
"O čem?" zeptal se, když jsem mu vzala z rukou vršek, abych vodu zavřela
"Co o čem?" vrátila jsem mu otázku, ale myšlenky byly jinde. Byla jsem šťastná, že tu se mnou je, nedovedla jsem si totiž představit, co bych -já, hypochondr- dělala, kdyby se mi udělalo špatně a bylo tu úplně sama.
"Ty básničky, o čem jsi psala?" pokračoval nenuceně jako vždycky.
Slyšela jsem, ale odpovídat se mi nechtělo. Znovu jsem uvědomila, co se v posledních okamžicích stalo a jak po tom všem musím vypadat a zatoužila jsem nasadit si na hlavu papírový pytel a utéct domů.
"Nebo o kom?" zajímalo ho dál a otočil se ke mně. Zvedl obočí a tázavě se usmál.
"Musím domů." vyhrkla jsem a prudce se zvedla. Se zděšením jsem znovu čekala kolotoč, ale nic se nestalo. Podívala jsem se na něj. Čekala jsem, že něco řekne, ale bylo ticho. Díval se mi do očí, ale neřekl nic, jen úsměv zmizel, nebo ztratil své kouzlo. Zvláštním způsobem to zabolelo. Někde uvnitř, hluboko, tlumeně a nenápadně. Vzápětí už jsem ucítila, jak se mi do očí hrnou slzy a nestihla jsem se otočit dřív, než začaly stékat po tváři. Jeho výraz jsem neviděla. Utekla jsem.
Běžela jsem celou cestu až domů a celou cestu jsem brečela. Vzteky, lítostí, sama jsem si nerozuměla. Že mě sledoval, když jsem spala, že se mi udělalo před ním špatně, že jsem mu řekla o básničkách, že jsem určitě spálená a vypadám otřesně, že mě nepřemlouval, abych počkala, že se o mě vůbec nebál, že mě viděl plakat, že jsem mu ukradená. Že mi to všechno vadí a že to bolí, když by nemělo. Copak mi na něm záleží?
("I've never felt this way before…/ Avril Lavigne- When you're gone)
Když jsem odemykala domovní dveře, několikrát jsem se zhluboka nadechla a snažila se uklidnit, ale bylo to zbytečné. Doma nikdo nebyl. Znovu jsem začala nekontrolovaně vzlykat a zamkla se v koupelně. Schoulená v klubíčku s pevně zavřenými víčky jsem se zády opírala o chladné dlaždice a ujišťovala se, že v parku se už nikdy nesmím ukázat. Nebo alespoň do té doby, než skončí jeho brigáda. Jinak to nejde.

Následujících devět dnů se zařadilo mezi nejhorší v mém životě. Po dvou nocích, během kterých se spánek stal jen cizím slovem, mi došly slzy. Pak, když už jsem pravidelně kolem jedné hodiny ráno dokázala usnou, budila jsem se několikrát za noc z nočních můr, i když mně se sny nikdy nezdály. Objevovala jsem se ztracená v bludišti z živých plotů, sama v lese, v prázdné letištní hale nebo na střeše paneláku, vždycky úplně sama a vždycky ke mně ze všech stran doléhal důvěrně známý zvuk sekačky na trávu. Uvnitř mne se ale rozpínala samota, trhala mě na kousky a místo křiku se mi jen z vyděšených očí draly ven obrovské slzy. Probouzela jsem se trhavě, třepala se zimou a úzkostí a cítila zbytky té samoty ze snu hluboko uvnitř. Ty noci mě ničily.
("I could stay awake just to hear you breathing…"/ Aerosmith- I Don't Wanna Miss a Thing)

Přes den jsem trávila hodiny civěním do zdi s polštářem přitisknutým k hrudníku a snažila se vybavit si jeho hlas. Ale moc dlouho mi to nešlo. Jednou jsem rázně vstala z postele a rozhodla se, že musím za ním. Několikrát jsem se ujistila, že na lásku samozřejmě stále nevěřím, ale že mi jednoduše chybí a chci ho vidět, ať už si myslí cokoliv. Byla jsem vypravená rychle, spěchala jsem. Jednak jsem věděla, jak rychle umím svá rozhodnutí změnit a jednak jsem už chtěla být s ním a vidět jeho pobavený úsměv. Zabouchla jsem dveře a rozběhla se ulicí, bylo to snadnější, než čekala. V polovině cesty se zastavila. Nechtěla doběhnout uřícená a zadýchaná. V břiše ucítila několik nervózních záchvěvů.

Na místo došla ve stejnou dobu jako mnohokrát před tím. Byl tam. Když uslyšela zvuk sekačky, cukla sebou a chtěla se radostí rozběhnout, ale uklidnila se a pravidelným dýcháním se snažila přesvědčit srdce, že může tlouct úplně normálně. Když jsem ho uviděla, letmo jsem zamávala. Prudce stočil sekačku jiným směrem, když jsem si byla jistá, že mě viděl také. Zavrtěla jsem hlavou a lehla jsem si do trávy. Tentokrát jsem ho nepozorovala jako vždy, ale dívala sem se na nebe a pak oči zavřela. Zvuk sekačky se přibližoval a srdce začínalo bušit rychleji. Když vypnul motor a lehl si vedle mě, na okamžik jsem se bála, že ho uslyší.
"Ahoj…" pozdravila jsem jako první a i když jsem se ze všech sil snažila vykouzlit nenucený tón, znělo to opatrně.
Mlčel. Nehýbal se. Měla jsem pocit, že snad ani nedýchá.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Nevím, jak dlouho bylo ticho, ale v jednom okamžiku jsem to nevydržela. Nevěděla jsem, co říct, ale ticho bylo nesnesitelné.
("I wish that I could tell you something…To take it all away." / Simple Plan- Save you)
"Víš… chtěla jsem… já jen…" koktala jsem a nedokázala najít správná slova. Hlas mi přeskakoval a cítila jsem, jak se do očí ženou zase slzy.
"Nechceš mi třeba něco vysvětlit?!" vypálil najednou a prudce se posadil. Tuhle reakci jsem nečekala. Mluvil ostře a naštvaně.
Posadila jsem se taky.
"Uvědomuješ si, jak mi bylo, když jsi utekla se slzami v očích pár minut po tom, co jsi mi tu omdlela, a pak se celé dny neukázala?" pokračoval a z jeho hlasu jsem cítila mrazivou vážnost. Odmlčel se.
"Omlouvám se," řekla jsem polohlasem a sklopila jsem pohled do země. Bylo to jako bych už nikdy neměla vidět jeho úsměv.
Najednou se pohnul. Vzal mě za bradu a donutil mě podívat se mu do očí. Naklonil se. Ještě nikdy nebyl tak blízko.
"Dovedeš si vůbec představit, jaký jsem měl strach? O TEBE?!" ztišil hlas a pořád byl bolestivě vážný.
Neřekla jsem nic. Chtěla jsem si vychutnat jeho blízkost, odtrhla jsem se od jeho pohledu a zavřela oči. Zhluboka jsem se nadechla, abych konečně ucítila jeho vůni. Příjemně voněl "svou vůní", která se mísila s vůní trávy a cigaretovým zápachem. Nadechla jsem se znovu, ještě hlouběji, a pak otevřela oči, abych viděla, jak se tváří. Jeho pohled byl hřejivý a překvapilo mě, že se dokonce snaží zakrýt pobavení a zachovat si alespoň trošku předchozí vážnosti.
"Voním?" zeptal se tedy a ušklíbnul se.
"Až na ty cigarety," opáčila jsem a zatvářila se vyčítavě, i když jsem na výčitky asi neměla nárok.
"Jo tohle…. Nedalo se to zvládnout. Ten strach a tak. Vůbec nevíš, jak moc…" začal zase, ale já už to nechtěla slyšet znovu.
"Mrzí mě to," přerušila jsem ho. Jen zavrtěl hlavou a s povzdechem si zase lehnul. A já vedle něj.
"Vždyť já vim. Jen už mi to prosím nedělej," ukončil to a zeptal se, jestli mi ten mrak taky připomíná medvěda.
Zadívala jsem se tedy na oblohu, i když uvnitř mě něco strašně silně křičelo, že mu nejsem ukradená, a bylo mi jedno, že srdce se asi snaží vyskočit mi z hrudníku.
("I could be brown, I could be blue, I could be violet sky…"/ Mika- Grace Kelly)

Následující dny byly krásné. Vychutnávala jsem si naše společné chvilky víc než před tím, jako bych se snažila dohnat ty dny, které jsme díky mě ztratili. Z úzkostí jsem sledovala, jak vysoká tráva z rozlehlé louky mizí. A jednou zmizela úplně. Vysypal na hromadu poslední koš posekané trávy a sedl si vedle mě.
Teprve teď jsem si uvědomila přicházející slzy. Chtěla jsem rychle vstát, ale asi to čekal, protože mě pohotově chytil za loket a donutil zůstat.
"Nemusíš utíkat, já už tě stejně viděl plakat, vzpomínáš?" řekl jemně a já si uvědomila, jak moc mi ten hlas bude chybět. To už se první slzy začaly koulet po tvářích dolů.
("I saw you crying yesterday… Just let me wide those tears away…"/ Morandi- Crazy world)
"Tak co se stalo?" usmál se a jeho úsměv byl krásnější než před tím. Nadechla jsem se.
"Takže se dneska vidíme naposled…" řekla jsem a hlas zněl navzdory pláči úplně přirozeně a normálně. Až na zklamání, které jsem zakrýt nedokázala.
"Proč?" zeptal se a já se mu podívala do tváře, abych zjistil, jestli si nedělá legraci. I když bych to stejně nepoznala, uměl se ovládat více než já.
Vypadal mile jako vždycky, jen trochu překvapeně.
"Louka je dosečená, už tu nemáš práci," vysvětlila jsem mu a zatvářila se zmateně. Copak je mu jedno, že je to dnes náš poslední den?
"Zítra se tu sejdeme jako vždycky," řekl mi s naprostou samozřejmostí.
"Ale vždyť všechna tráva…" začala jsem, ale přerušil mě. Lehkým pohled mě položil do trávy naklonil se tak blízko, že naše čela se téměř dotýkala.
"Já tady přece už dávno nejezdím kvůli trávě," zašeptal pomalu a uličnicky se usmál. Všechno se točilo a moje srdce bylo až nespravedlivě moc hlučné.
Políbil mě.
"Ne kvůli trávě, ale kvůli krávě." zaveršovala jsem a vrátila mu rošťácký pohled.
"Někdy mi musíš dát přečíst ty básničky," zasmál se a znovu mě políbil. Tentokrát jsem polibek opětovala.
"Jsem si jistá, že nemusím," zašeptala jsem mu do ucha a on se škodolibě zasmál.
"Myslíš si, že jsi silnější?" řekl vítězoslavně a zasypal mě spoustou drobných polibků.
Se smíchem jsem se bránila, ale když našel moje rty, podlehla jsem.
Něco jako láska možná existuje…*
("You'll be the prince and I'll be the princess…"/ Tailor Shift- LoveStory)
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 wwwholka wwwholka | Web | 25. may 2009 at 20:18 | React

Ou, takovová romantikejšn.;)
Krásně jsi to napsala a podle méh názoru - tohle jsi nevymyslela ve své hlavě, ale sama prožila.
Možná se ale pletu.:)
Ps: Bude článek i o MS v ledním hokeji 09?xD

2 Terushka:) Terushka:) | Web | 27. may 2009 at 16:03 | React

To je úžasný. Ty tak krásně píšeš!

3 Pája Pája | 27. may 2009 at 17:20 | React

Nevím co napsat...prostě nádherné Klárčo...tohle zažít mmm nejvíc*IN LOVE*

4 Jenny Jenny | Email | Web | 30. may 2009 at 15:45 | React

JUeště jednou prohlásíš že umím dobře psát a osobně si tě na burze podám:D Hey! Burza se blíží!:D To je normální výročí,protože to bude přesně rok co sme se seznámily i v reálném světě:D No to abych si od tebe koupila nějaké knížky do třeťáku:D Doufám,že mi uděláš cenu:D Ale to sem odběhla od tématu:D Prostě nechápu jak dokážeš napsat něco tak dokonale úžasného:)Ovšem z té romantiky mě málem trefil šlak, víš přece že já píšu zásadně o vraždách nebo aspoň zkritizuju co můžu:D Ale tohle je boží...Asi bych se měla nad sebou zamyslet:D

5 Killi Killi | Web | 30. may 2009 at 22:24 | React

Nechcete mi snad všichni tvrdit, že jste to dočetli, že ne? :D xP

Jenny: Jistě, že ti udělám cenu :D. Jako dárek k výročí :D. Akorát...nemám moc učebnic do třeťáku :D. Jen čítanku, tyjo...to není možné, fak jen čítanku? :D Jo vlastně ještě angličtinu a biologii v kostce (se supr doplňujícíma informacema od Trčkins :D), ale nevim, jestli si je nebudem nechávat (né že bych si je chtěla nechat... :D). A o fráninu asi zájem mít nebudeš :D.

Kdyby psal každý takovéhle romatntické hrůzy, bylo by na světě k nevydržení. Miluju tvé vraždy v povídkách. Tak mě napadá, že bys zas mohla něco napsat... No joo, ja vím, že se o vraždách píše blbě, když jsi zamilovaná, ale... dobře no :D.

6 Wendulka Wendulka | Web | 31. may 2009 at 16:58 | React

Moc pěkný Klári fakt, že jo..nechceš napsat rovnou celou knížku?;)

7 Jenny Jenny | Email | Web | 31. may 2009 at 22:44 | React

Killi: Kurňa:D Čítanku samo beru.. Jo, anglinu tež:D Bilogie v kostce...hm...Jakože máme Trčkins, takže bych si tu biolu asi měla vzít,že:D Ale kdybyste si je nechávali, tak by mi to třeba vůbec nevadilo,že:D Jej, fránina:D NEEEEE,já si budu muset schánět ruštinu co je na 2 roky od maturantů:D Kurňa já nemůžu mluvit s maturantama... Buď mě zmlátí, nebo se mi vysmějou do xichtu.. Já z nich budu mít stres snad i ve třeťáku (teda kromě tebe,že:D)...A pak ve čtvrťáku taková těžká borka:D No ježiš, ještě 2 roky,to nedám:D Ale na burzu se těšim:P
Jo, taky sem si říkala, ale já prostě vůbec nemám inspiraci a to mě dost deptá:D Hey! Mě se píše nejlíp když sem vydeptaná...Hm...to abych napsala něco o nějakém šíleném spisovateli,co se zabil,páč neměl inspiraci:D Mu ha ha

8 zase zahradnik?! :-D zase zahradnik?! :-D | 20. october 2010 at 15:16 | React

to jsem necet, dobry! zvlastni jak jsi o me dokazala psat, i kdyz jsi me neznala.. :-*

9 Killi Killi | 20. october 2010 at 18:45 | React

No skvely, hlavne ta ultrainteligentni zapletka.:D Ale na slovni zasobu jsem docela hrda.:D
Je ti to dost podobne, ze? Az na ty cigarety jsem se fakt hezky trefila...:) Aspon vidis, ze jsi opravdu Vysneny.:-*

10 Mdqphoto Mdqphoto | Email | Web | 16. april 2012 at 13:37 | React

Fajn blog

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.